Mistr Kobliha, politolog

Českou republikou obchází Mistr Kobliha. Rozdává koblihy a byl by rád, aby se v parlamentu nežvanilo. Proto má pro něj větší smysl jet na venkov než tlachat s premiérem.

Říkají mu Mistr Kobliha. Anglicky by to mohlo být Mister Doughnut. Přízvisko získal, protože kobliha je jeho nejchytřejší politickou zbraní. Mlsné Čechy si za koblihu koupíte laciněji než za stokorunu k důchodu. Ale má to ještě jiný důvod. Anglické slovo kobliha je složenina. Nut znamená oříšek, matice šroubu, ale slangově také magor, varle či vyšinutý. Dough znamená těsto na výrobu pečiva nebo prachy, peníze. To už je jiné kafe než nějaká kobliha. Nabízí se překlad vyšinutý pracháč, matka peněz (v našem případě spíš otec), pečené varle, finanční blázen nebo pomatené těsto. Náš Kobliha si může vybrat, v některých těch trefných variantách se jistě pozná.

Je politologem. Parlament je žvanírna. Nemá čas, aby ty kecy poslouchal. Podal už řadu výzev, aby se v parlamentě nežvanilo. Ale to víte, žvanilové to brzdí. Kde by pak řečnili? Založil jako ukázku hnutí, kde se nežvaní, kde to jde rychle vpřed. Naznačí mu směr, kde bude líp, a hnutí řekne ano a už tím směrem bez ztráty času jde. Vede to k jednotě a snadnějšímu dosahování jeho cílů.

A nyní vážně. Nejmenuje se Kobliha, to jste pochopili. Ale je to dnes naposledy, kdy je možné ho takto častovat, zákon na ochranu skupin lidí už je tady. On patří do skupiny ministři a poslanci. Říkat mu Kobliha je typické hanobení té skupiny. Notabene, když se pak satiricky a násilně rozpatlává anglická varianta koblihy, místo aby se zcela věcně upozorňovalo na jeho zásluhy a úspěchy.

Celá Koblihova politologie stojí a padá s odmítáním nepružného demokratického haraburdí. On chce táhnout věci dopředu a pořád to někdo brzdí. Chtěl by stát řídit jako firmu, kde platí, co řekne. Kdyby řídil firmy parlament, jeden poslanec hot, druhý čehý, vedlo by to ke krachu. Koblihovi by se nejvíc líbila dělná jednota všech. Pánů i těch dole. Kdyby znal bajku o žaludku a hlavě, určitě by ji všem vyprávěl. Jeden bez druhého být nemůže, ten nahoře myslí, ten dole ho živí. Potřebují se. V tom je jednota. To parlament nikdy nedokáže. Proto má víc smyslu jet na venkov s koblihami než tlachat se Sobotkou. A kdo parlament potřebuje? Aha!

Lidé s ním souhlasí. Všechno to má jediný problém. Teorie o neschopnosti demokracie už šířili mnozí před Koblihou. Vytýkali parlamentu nepružnost, neschopnost rychle rozhodovat a hlavně, že blbci tam mají stejná práva a stejný hlas jako my, kteří do toho vidíme. Hitler považoval parlament za trapnou žvanírnu, která vedla Němce do neštěstí, a uváděl mnoho příkladů, že tomu tak je. Nechtěl spolek tlachalů s imunitou, chtěl vůdce s jasným cílem. Vůdcem rozuměl sebe. Měl předchůdce. Oliver Cromwell v dubnu 1653 rozpustil parlament. Řekl: „Za to, co jste učinili dobrého, zde sedíte již příliš dlouho. Odejděte prosím a nechte nás zde pracovat. Ve jménu božím, odejděte.“ Slovem „nás“ myslel svoje vejbory. Lenin rozehnal v lednu 1918 ústavodárné shromáždění, vzešlé z voleb, protože nebylo komunistické. Mluvil o demokracii stejnými slovy jako Hitler a Kobliha.