Veřejnost jsem já
12. září 2021
Reportér 09/2021 · Číslo 85Veřejnost jsem já
ZE ZÁŘIJOVÉHO VYDÁNÍ. „Normalita toho, co považujeme za (v)hodné zveřejnění, se nebezpečně nafoukla. Tak nebezpečně, až praskala. A soukromé se vylilo do veřejného beze zbytku,“ píše absolventka oboru filozofie a publicistka Josefina Formanová a odpovídá tím na otázku, kterou magazín Reportér pravidelně nabízí originálně uvažujícím osobnostem: Co je podle vás největším problémem naší doby a současné společnosti? „Revoltujeme proti tomu, že jsme součástí veřejného prostoru... Kolonizujeme veřejný prostor svým soukromím tak divoce, jako bychom jej chtěli přepsat.“
Svoboda je boj, který soukromí vyhlašuje veřejnému. Naprostá svoboda nemůže stvořit žádné kladné dílo ani čin, zůstává jí pouze záporné konání; je to pouhý běs zanikání, píše Georg W. F. Hegel. O tom svědčí dnešní doba, v níž tento běs zakládá příběh o zániku jedné říše – totiž veřejné sféry.
O tom, že ztráta svobody je ve skutečnosti ztrátou soukromí, ví nejlépe vězeň, jehož privátní sféra za mřížemi, v cele s dalšími, často zcela mizí. Vězni jsou tak nejspolehlivějšími svědky doby; nejlépe znají hodnotu soukromí. A pokud nedůvěřujete vězňům, jistě dáte za pravdu aspoň národnímu hrdinovi, který z opačného konce dokládá totéž: že soukromí je přímo úměrné svobodě. Švejk při návratu z blázince (moderního vězení) poslušně hlásí:
Vopravdu nevím, proč se ti blázni zlobějí, když je tam drží. Člověk tam může lézt nahej po podlaze, vejt jako šakal, zuřit a kousat. Kdyby to člověk udělal někde na promenádě, tak by se lidi divili, ale tam to patří k něčemu prachvobyčejnýmu. Je tam taková svoboda, vo kerej se ani socialistům nikdy nezdálo. Člověk se tam může vydávat i za pánaboha nebo za Panenku Marii nebo za papeže. Každej tam mohl mluvit, co chtěl a co mu slina právě přinesla na jazyk, jako by byl v parlamentě.
Osobnosti různých názorů z pravé i z levé části politického spektra, lidé, s nimiž ne každý nutně souhlasí – takoví jsou autoři seriálu esejí odpovídajících na otázku: Co je největším problémem naší doby a současné společnosti?
Ano, jako v parlamentě. Nebo jako ve vězení. Anebo v blázinci. Taková je dnešní skutečnost. Existuje něco, čemu se dnes ještě divíme? Údiv už není ukazatelem, který by naznačoval hranici mezi tím, co má zůstat skryté, a tím, co má být veřejně exponováno. Přestali jsme se divit. Ať už někdo sdílí své osobní názory ve veřejných mé-diích či na sociálních sítích, existuje jen málo Pandořiných skříněk, jejichž obsah bychom už neviděli tolikrát, že nás přestal vzrušovat, jakkoli provokativní, nepatřičný nebo nebezpečný byl. Normalita toho, co považujeme za (v)hodné zveřejnění, se nebezpečně nafoukla. Tak nebezpečně, až praskala. A soukromé se vylilo do veřejného beze zbytku. Hegel říká: v osvícenství nebe sestoupilo na zemi. Máloco vyvolává nejen posvátný, ale jakýkoli údiv. Jak by ne, když veřejný svět přestává existovat a zůstává v područí našeho soukromého světa? Vezměme si třeba takové tweety Donalda Trumpa. Jeho soukromé myšlenky se okamžitě dostávaly do veřejného oběhu bez jakéhokoli filtru. Zaplavovaly svět jeho soukromými názory, které přímo zasahovaly do světového dění. Jedno soukromé já se stávalo hybatelem vesmíru. Boha jsme pohřbili. Heliocentrismus vystřídal antropocentrismus.
Z nástupu této soukromé lidské éry plynou nejrůznější obtíže. Třeba takové, že svoboda umožní převracet skutečnost vzhůru nohama, jak popisuje Švejk.
Podpořte Reportér sdílením článku
Magisterský titul získala na Ústavu filosofie a religionistiky Filozofické fakulty UK v oboru filozofie, v současnosti je doktorandkou na témže ústavu. Věnuje se také divadelní tvorbě: v roce 2019 zrežírovala divadelní hru Játra v Anti.kvariátu Dejvického divadla. V obou případech jsou jejími věčnými vyzyvateli slova, jež se snaží ovládnout i ve své drobné publicistické činnosti.