Sdělit, co se sdělit nedá

Stokrát můžeš ty záběry vidět v televizi. Ale prožít masakr, jako byl ten na Instytutské, je stejně nesdělitelné, říká mi Volodymyr. Na Majdanu pracoval jako zdravotník. Ve čtvrtek 20. února 2014 nosil s kamarády dolů na náměstí desítky bezvládných těl.

V centru Kyjeva tehdy za necelé dvě hodiny zemřelo přes padesát demonstrantů a tři policisté. Událost, která navždy změnila Ukrajinu. Ale také desítky obyčejných příběhů, které ani po roce nepřestávají bolet.

„Přineseš mrtvé tělo dolů, tam stojí paní, celá se třese. Odhrneš prostěradlo a pak radši zavřeš oči. Ten její drásavý křik a pláč slyším doteď: Juro, Juročko, proč? Proč? Juročko!“ Volodymyr vypráví a oči má zase zavřené.

Ukrajina se za rok od tragédie hluboce proměnila. V březnu toho roku Rusko anektovalo poloostrov Krym, následně začala válka na východě země. Ale vyšetřování kyjevského masakru tápe. A svědkové už se k nejhorším okamžikům svého života nechtějí moc vracet.

Všichni do Kyjeva

„Schovávala jsem mu věci, aby do Kyjeva neodjel. Klečela jsem před ním, ať to nedělá,“ naříká Sofie Kocjubová z malé západoukrajinské vesničky Vorobljačin. Když tahle drobná starší žena vzpomíná na události před rokem, pořád se zajíká. Vitalijovi, jejímu synovi, bylo dvaatřicet.