Slzy… a pak to ze mě spadlo

Když se s Tomášem Vaclíkem bavíme v kavárně nedaleko katedrály Panny Marie v centru Sevilly, přerušují naši debatu hosté i personál: prosí o autogram nebo si s ním chtějí udělat fotku. Jeden z nejúspěšnějších českých fotbalistů současnosti jim ochotně vyhoví. „Kdybych se s tím klukem nevyfotil, zklamu ho. Pro mě to je maličkost, pro něj v tu chvíli nejdůležitější věc na světě,“ usmívá se.

Český reprezentační brankář zažil ve Španělsku svou první sezonu. Byla rozporuplná. V domácí lize loni v září rozmetala jeho Sevilla slavný Real Madrid, letos v březnu ji česká Slavia vyřadila z Evropské ligy. Sám Vaclík říká, že s prvním půlrokem byl spokojený, s druhým už méně.

I když Sevilla skončila ve španělské nejvyšší lize až šestá, pořád platí, že třicetiletý Tomáš Vaclík to dotáhl do prestižní soutěže plné hvězd.

Štěstí ze Žižkova

Cesta rodáka z Ostravy až na jih Španělska byla klikatá.

„Máma nás s bráchou poprvé přivedla na fotbal ve Frýdku-Místku. To mi bylo pět, bráchovi tři. Začínali jsme oba v poli. Mě na jednom zimním turnaji trenér postavil do brány, protože nepřišel gólman. Mělo to být na chvíli, jenže jak vidíte, já už tam zůstal,“ vzpomíná Vaclík.