Nebojte se, mrtvý nejsem. Ruští zajatci na Ukrajině

Varování, které nám dává ukrajinský strážný, je jasné. „Buďte opatrní, jde o válečné zajatce, ti chlapi vtrhli do naší země se zbraní v ruce.“ Při tom otevírá vrata a my vcházíme do zařízení na západě Ukrajiny, v němž jsou zadržováni ruští vojáci – název a polohu tábora nesmíme z bezpečnostních důvodů uvést. V této více než sto let staré budově obehnané ostnatým drátem už za druhé světové války pobývali němečtí váleční zajatci. Dnes se zde nachází téměř tisícovka vojáků, kteří patřili k různým ruským jednotkám.

Hned jak vstoupíme dovnitř, jako bychom se vrátili v čase. Z tlustých hnědošedých zdí dýchá historie – procházíme kolem řady malovaných portrétů, to na nás hledí přísně zpod svých kožešinových čepic legendární ukrajinští vojevůdci minulosti.

Nejdřív nás bachař zavede do liduprázdné noclehárny. Čelo každé z šestnácti postelí je označené cedulkou s fotografií a jménem válečného zajatce. Pak jsou zde sprchy, kuchyně a společenská místnost s řadou dřevěných křesílek, jak ve starém vesnickém kině. Před nimi televizní obrazovka. Vše sovětsky strohé, ponuré a bezduché. I když na zajatecký tábor v zemi, která se brání před agresí svého většího souseda, vlastně až překvapivě pohodlné.

Najednou jsou tady. Dva ruští váleční zajatci. Objeví se tak náhle, až se jich lekneme. Opírají se zády o zeď, jako by se chtěli stát neviditelnými. Je to zvláštní pocit, stát najednou tváří v tvář těm, kdo na Ukrajince i na nás západní novináře střílí, posílají rakety a bomby. Není těžké v nich vidět démony, teď se jim ale díváme přímo do očí. V hnědých mundúrech vypadají dost bídně. Z velkých silných Rusů se vyklubali drobní chlapi v ošoupaných obnošených botách.

Oba muži jsou stejně nesví jako my. Ruce drží poslušně za zády, jak to musí dělat všichni zdejší vězni. Dva prckové s nakratičko ostříhanými vlasy. Rozpačitě postávají s očima upřenýma k zemi. Je na ně žalostný pohled.