Spirituální meducína

Když jsem koncem války coby prvňáček potkával před školou ve Zbraslavi třeťáky o hlavu vyšší než já, které život právě chytal za pačesy, říkal jsem si, že to bude trvat ještě celou půlku mého dosavadního života, než si dám sedlo u kola tak vysoko jako oni.

Když mi před rokem pořídila manželka k očekávané osmdesátce nové kolo, potajmu jsem si doma sundal sedlo o kus níž, než mi ho „správně“ nastavil prodejce, a přišlo mi to symbolické: Do života jdeme nejen s touhou vyrovnat se těm kolem nás, ale pokud možno taky najít si nějaké schůdky nahoru — své místo „na slunci“.

Léta utíkají, kulatá výročí jsou stále kulatější, střídají se pořád rychleji a my časem zjišťujeme, že více vzpomínáme, než plánujeme. Nemyslím nějaké bilancování — na to se mě teď lidé často ptají — to se péčí kolegů vyřídí zatím největším koncertem v historii Spirituál kvintetu (nepočítáme-li zpívání pro statisíce v letech 1989 a 1990, ale to nebyly regulérní koncerty!) v pražské Tipsport areně 27. května. Myslím prosté vzpomínání na rodiče, rodinu, přátele, kolegy, známé, z nichž v osmdesáti už mnohé nepotkáme. A vzpomínání je zdravé, potlačuje nespokojenost a reptání — už nyní jsem na světě o čtvrtinu déle než moji rodiče, kteří schytali dvě kruté světové války a dvě bestiální diktatury.

Nic proti analyzování, kritizování, poučenému plánování, ale vděčnost a potěšení, to je MEDUCÍNA!