Hradní stráž: Vyždímáni vlastí

Sedmadvacet hodin bez přestávky ve službě, někdy i třikrát za týden kvůli nedostatku mužů. Velitelé, kteří se k profesionálním vojákům chovají téměř, jako kdyby šlo o bažanty. Poměry v Hradní stráži vedly k tomu, že část příslušníků podala žalobu za neproplacené přesčasy; složitou situaci této vojenské jednotky odhalil proslulý incident s trenýrkami na Pražském hradě. Teprve v posledních týdnech se snad objevují náznaky zlepšení.

Slunné listopadové úterý. Blíží se čtrnáctá hodina a První nádvoří Pražského hradu se plní lidmi: většinou jde o turisty, kteří čekají na výměnu stráží. Nejprve slyší rytmické klapání okovaných bot, pak spatří tři vojáky ve stejnokrojích ušitých na míru. Jedním z mužů, který nastupuje strážní službu před hlavní hradní budovou, je i Tomáš. Hradní stráž je však výstavní jednotkou jen pro turisty, nikoli pro její členy…

Ve stejnou dobu jede po dálnici R6 patnáct let stará rozvrzaná fabie. Sedí v ní Martin, rovněž příslušník Hradní stráže. Oči se mu klíží a má co dělat, aby se udržel ve svém jízdním pruhu. Netěší se na nic jiného, než aby byl konečně doma – a v posteli. Má k tomu dobrý důvod.

Před pár minutami skončil sedmadvacetihodinovou směnu, během níž společně s kolegy hlídal rekreační sídlo českých prezidentů v Lánech. Tento týden už potřetí.

Tatáž hodina, popolední klid pražského sídliště. Petr, také voják Hradní stráže, se dočkal volného odpoledne – tráví ho s malou dcerkou a manželkou. Rodinnou pohodu přeruší telefon. Pokyn velitele zní: Okamžitě nastupte službu, kolega náhle onemocněl. Taková situace není neobvyklá. Za pololetí bude mít Petr přinejmenším 150 přesčasových hodin, za které neuvidí ani korunu. Jenže takto systém funguje.

Iluze o veteránech

Na podzim loňského roku byla situace v Hradní stráži skutečně obtížná. O této vojenské jednotce se začalo mluvit, když v polovině září pronikli členové kontroverzní skupiny Ztohoven na střechu Pražského hradu a vyvěsili nad ním místo prezidentské standardy červené trenýrky. Jsou nekompetentní a neschopní – opírali se tehdy do vojáků novináři i veřejnost. „Mrzelo mě a zároveň fascinovalo, co se o nás všechno říkalo a psalo. Jak je to ve skutečnosti, ale nikdo neví,“ ohradil se Martin. (Identitu všech vojáků redakce Reportéra zná, jména však byla na jejich žádost změněna.)