Dřina, krev a zuby

Jedničky a dvojky jsou jako baletky. Štíhlé a křehké přední zuby sedí v měkké kosti jako první na ráně. Čtveřice řezáků nahoře a čtveřice dole obvykle prořídne už během prvních profesionálních hokejových sezon. Někdy dokonce už v prvním zápase po přestupu mezi juniory. Naopak špičáky, trojky, vydrží i ránu pukem − a to je podle zubních lékařů, kteří pracují s hokejisty, moc dobře. Je na čem znovu stavět po skončení profesionální kariéry. Čtyřky, pětky, šestky mají štěstí, že jsou v puse obvykle už příliš daleko na to, aby je potkala čepel hokejky.

„Já jsem vlastně v pořádku na to, že jsem hrál s chráničem zubů asi tak jeden měsíc za celou kariéru,“ říká bývalý reprezentační obránce Leo Gudas a od srdce se směje asi jako každý hokejista, když se ho zeptáte, co on, hokej a zuby. Řízný bek, tvrdší než sklovina, má čtyři medaile z mistrovství světa a jednu z olympiády z Albertville v roce 1992. V obličeji má, jak sám říká, „okolo sto dvaceti“ stehů, z kterých jsou dnes patrné jen drobné šrámy. Při svém stylu hry do těla je vlastně malý zázrak, že přišel jen o jeden a půl zubu. Nejhorší zranění, čtrnáct stehů, má z přátelského utkání v Mnichově. „Dostal jsem pukem do pusy a měl jsem ji roztrhnutou směrem nahoru a do strany. Doktor mi to hned zašil, bylo to oteklé, ale dalo se to vydržet. Jindy to ale bolelo tolik, že si nějakého píchání jehlou do tváře ani nevšímáte.“

Nárazy na mantinel, pády na led, hůl a puk v obličeji obvykle nekončí tím, že zub vylétne a spadne na led. Nejčastěji se kus ulomí. Zlomenina na přechodu zub−dáseň−kost je prý vůbec nejhorší. S tím se nedá dělat nic. Vytrhne se i zbytek, ale až druhý den. Hlavní je rychle se vrátit na led a dohrát zápas, zuby hokejisté v tu chvíli vůbec neřeší.

Leo Gudas jako na opravdového tvrďáka (a to je vyznamenání) vzpomíná na svého spoluhráče ze Sparty Jana Reindla, který byl coby obránce známý svým sebevražedným stylem hry. V medailonku na webu hokejové Sparty Praha, kterou v roce 1990 přivedl jako kapitán až k titulu, vzpomíná, proč se z něj stal „druhý brankář “. Dřel, aby udělal radost tátovi, který žil sparťanským hokejem. Ale šanci prosadit se do prvního týmu dostal na poslední chvíli při závěrečném přípravném utkání. „Tak jsem skočil do první rány odpálené na naši branku od modré čáry jako torpédo. Fungovalo to. Vlastním tělem jsem ji zastavil, trenéry zaujal, a tak jsem u tohoto skákání do střel zůstal,“ uvádí.

Miliony

Jen minimum hráčů zůstane po zásahu ležet na ledu. Když od pěti let dostanete každý den na tréninku nebo při zápase nějakou ránu, na bolest si rychle zvyknete. Výstroj je čím dál lepší a důmyslnější, přesto to bolí. V hokeji je úplně vše tvrdé. Led, mantinel, hokejka, puk i chrániči obalený hráč. Rozjetý metrák živé váhy dokáže na bruslích zrychlit přes pětatřicet kilometrů v hodině a přišpendlení k mantinelu v takové rychlosti se rovná srážce s malou motorkou. Ti nejlepší hráči dokážou vystřelit puk rychlostí přes sto sedmdesát kilometrů v hodině. Klasickému hokejovému úsměvu s chybějícími zuby se žádný jiný sport nevyrovná. Kanaďané, kteří jsou v hokejových statistikách nedostižitelní, na Fakultě zubního lékařství Univerzity Britské Kolumbie vyzkoumali, že minimálně jeden řezák (přední zub) chybí 62 procentům hráčů. Prestižní NHL v úbytku dentinu z dutiny ústní předčí i NFL, nejvyšší soutěž amerického fotbalu: a to je prý hodně tvrdý sport. Sesbíráno a sečteno za všechny sporty dohromady se počet vyražených a polámaných zubů v Severní Americe odhaduje mezi dvěma a pěti miliony kusů ročně, což zvedá tržby ve stomatologických ordinacích minimálně o pět set milionů dolarů.