Logo

Černá díra na Ostravsku a Karvinsku

Poslední vůz uhlí, Last car of coal.

foto Profimedia

Stručný výklad pojmů „privatizace zisků“ a „socializace nákladů“.

Důl? To je díra v zemi. Peněženku mi můžou vzít, kočár mi můžou vzít. Ale důl? Ten se může zatopit, zasypat, ale nikdo vám ho nemůže vzít… Na rozdíl od citovaného uhlobarona Ptáčka z Cimrmanovy hry Posel z Liptákova věděli miliardáři Zdeněk Bakala a Peter Kadas, že o důl přijít mohou. V insolvenčním řízení s OKD, posledními černouhelnými doly v zemi, již bývalí hlavní majitelé nefigurují. Z role akcionářů se včas stáhli. Dění ve společnosti, která začátkem května požádala o restrukturalizaci, ovládnou zajištění věřitelé. Kdo to je, dohledat nepůjde, ale to je jedno. Dělení kořisti proběhne velmi veřejně, včetně diskuse o veřejných úlevách pro zaměstnance OKD. Blíží se přece krajské volby, takže nápadů bude mnoho.

Největší černá díra je přitom zatím skrytá. Číhá v tom, co uhlobaron Ptáček mínil slovy zatopit a zasypat. Již brzy se vynoří velmi reálné náklady na důlní škody, sanaci a rekultivaci. Ke konci roku 2015 na to měla společnost 1,25 miliard korun rezerv, z toho půlku na vázaných účtech. To není mnoho, pokud uvážíte, že jen loni muselo OKD vydat cca 330 milionů na průběžně placené škody a rekultivaci. Společnost navíc ve výroční zprávě přiznává, že netvořila rezervy na odstupné a sociální náklady spojené s očekávaným útlumem. Lepší příklad privatizace zisků a socializace nákladů sotva najdete. Kromě obvyklého povzdechnutí, co je to za nepořádek, by bylo dobré tentokrát opravdu dohledat, kdo a jak to uhlobaronům léta umožňoval.

Podpořte Reportér sdílením článku