Oscarový jeřábník z Plzně

Svůj velký sen – stát se filmařem – si Horst Burbulla splnil brzy. První celovečerní film začal točit už ve čtyřiadvaceti: pod pseudonymem Nanna Rélia se na filmu Liebe und Tod (Láska a smrt) podílel jako autor scénáře, střihač, režisér i producent. „Těch několik málo diváků, kteří film v Německu viděli, ti byli po zhlédnutí buď úplně bezradní, nebo zcela nadšení,“ uvádí se ve filmovém dokumentu zmiňujícím onen snímek, jenž byl nakonec po pár letech natáčení uveden v roce 1985. Podle dokumentu šlo o „jeden z nejnákladnějších a nejzvláštnějších filmů vznikajících v Severním Porýní-Vestfálsku, jehož děj však jde jen sotva pochopit“. I dobová kritika si na autorech smlsla: „Celý film je podkreslen zvukem ledového větru. A to je také jediná věc, kterou si divák z filmu odnese: fyzické nepohodlí a chlad, který proniká až do morku kostí,“ píše se v jedné z nich.

„Film bohužel neměl moc velký úspěch,“ říká nyní již sedmapadesátiletý Horst Burbulla: šlo o jeho první a taky poslední režisérský počin. „Bylo mi sedmadvacet a zůstaly mi dluhy skoro dvě stě tisíc marek. Bylo to těžké,“ říká. V přepočtu jde zhruba o tři miliony korun, ale před třiceti lety to bylo reálně mnohem více.

Aby totiž film vznikl, musel se Burbulla pořádně zadlužit. Sto osmdesáti tisíci marek přispěl jeden z německých fondů na podporu kinematografie, oněch dvě stě tisíc si vzal na úvěr od banky. Pro mladého ošetřovatele v nemocnici, který na natáčení fakticky odbíhal z náročného zaměstnání, to byly obrovské peníze.

Dnes už bere své filmové počátky s nadhledem, ale tehdy mu do smíchu nebylo. „Málem mě to zabilo. Musel jsem vydělávat, abych to bance vrátil,“ vysvětluje. Finanční situace ho donutila, aby se z rozevlátého umělce s šátkem na krku přerodil v obchodníka a vynálezce. A tato druhá role mu vynesla slávu. Za technický přínos světovému filmu dostal Horst Burbulla v roce 2005 Oscara. Při přebírání prestižní sošky z rukou herečky Scarlett Johanssonové děkoval „fantastickým lidem v Plzni, České republice, kteří to všechno umožnili a mají, jak my říkáme, zlaté ručičky“.

30 metrů vysoký

Tím, co Horstu Burbullovi umožnilo splatit úvěry a stát se prosperujícím podnikatelem a co se už pětadvacet let vymýšlí a vyrábí na průmyslovém okraji Plzně, jsou teleskopické jeřáby určené pro filmaře. Představte si jejich známější a větší příbuzné – stavební jeřáby. Ty filmové jsou proti nim obratnější, přesné a naprosto tiché. Rameno mají výsuvné jako požární žebřík. Na jeho konci však nevisí panel nebo paleta s cihlami, ale všemi směry dálkově řiditelná kamera. Kameraman Milan Chadima dává hypotetický příklad jejich využití. „Třeba v téhle malé restauraci, kde sedíme, bych chtěl udělat záběr nad hlavami lidí od okna až támhle do koutu,“ naznačuje rukou cestu dlouhou deset metrů. „S teleskopickým jeřábem tady nemusím nic stavět, bourat, nepotřebuju koleje do jízdy. Výsuvné rameno s kamerou nám přeletí nad hlavami.“