Baron Prášil nové doby

Fantazírováním trochu připomíná literárního Barona Prášila. Ovšem není to zdaleka jediná postava, která člověka napadne, když se mluví o Miroslavu Elfmarkovi.

Třeba Harry Jelínek prodával Karlštejn – což je nejspíše legenda, ale tento podvodník skutečně existoval. A Miroslav Elfmark také existuje. Dnes již pravomocně odsouzený muž spolupracoval s Českou kosmickou kanceláří, pracoval na ministerstvu průmyslu, kde řešil miliardové dotace, stal se i poradcem rektora Českého vysokého učení technického v Praze (ČVUT): právě toto angažmá vzbudilo nedávno na univerzitě bouři a přitáhlo k Elfmarkovi opět pozornost.

Když se probíráte jeho příběhem, narazíte na léta pěstěnou síť kontaktů a řadu děr v životopise: jeho oficiální verze je obrovská fikce. Je zásadní otázkou, jak se vůbec mohl dostat do pozice vysokého státního úředníka, který rozděloval desítky miliard dotací, nebo na post odborníka, jenž za ČVUT vytvářel studie, kam s vyhořelým jaderným odpadem.

Příběh Miroslava Elfmarka je i zprávou o naší době.

Seřizovačem

Na začátku pátrání byla maličkost, drobná chyba v matrixu. Když se novinář Jan Štětka v časopise Euro a později Ekonom snažil před lety přijít na kloub tomu, jak se Miroslav Elfmark a jeho první manželka Blanka stali vládci evropských dotací (on na ministerstvu průmyslu v letech 2007 až 2010, ona ještě dříve na ministerstvu pro místní rozvoj a poté ministerstvu práce), dostal nepravdivou odpověď, že se seznámili na gymnáziu v Moravské Třebové: tam je oba učil občanskou nauku a dějepis pozdější ministr pro místní rozvoj Radko Martínek. Všichni si tehdy tuto verzi vzájemně odkývali.