Jak umírali Češi kvůli sovětské okupaci v roce 1968

Že už ho nic dobrého v Československu nečeká, bylo Jaroslavu Páníkovi jasné pár dnů po invazi armád vedených Sovětských svazem. V srpnu 1968, ve svých osmatřiceti letech, se rozhodl uprchnout ze země. Jeho pokus o emigraci však ukončil obrněný transportér sovětské armády. Narazil do auta, v němž Jaroslav Páník jel – a usmrtil ho.

Reakční živel

Jarka, jak mu v rodině říkali, měl z hlediska komunistického režimu závadný „buržoazní původ“ a byl politicky nespolehlivý.

On, sestra Hana i jejich rodiče žili koncem šedesátých let v Praze – rodina však pocházela z Rokycan u Plzně a právě tam po komunistickém převratu v únoru 1948 přišli o všechno. O obchod, cihelnu, pozemky i svůj dům. Rodiče to velmi zasáhlo, dostali jen minimální důchod a žili ve společné domácnosti u dcery Hany, Jaroslavovy starší sestry.

Jaroslav Páník se po válce začal učit v plzeňské firmě bratrů Albína a Karla Münzera. Za války sloužili jako českoslovenští vojáci v britské armádě, předtím se jim za dramatických okolností podařilo utéct z Hitlerem obsazované Evropy. Jejich židovští rodiče byli zavražděni s tisíci dalšími lidmi při masakru v nacisty spravovaném ghettu Izbica na východě současného Polska.

Praxi obchodního učně Jaroslava „Jarky“ Páníka ovšem narušil nástup komunistů k moci. Albín i Karel opět opustili zemi – první utekl do Kanady, druhý odešel do nově vznikajícího státu Izrael. Čerstvě plnoletý Jarek zůstal v Československu s rodiči a sestrou Hanou.