Jak lidé z StB a šíbři k pozemkům přišli

Dělat ze sebe popletu není nejlehčí ani nejpříjemnější role, ale Janu Horákovi asi nic jiného nezbývalo. Jak také vysvětlit, že někomu přiklepnete v restituci pozemky v miliardové hodnotě, a vlastně ani nevíte proč.

Bývalý právník pozemkového úřadu snad každý den hlavního líčení vystoupil před soudem s tím, že už mu to moc nemyslelo, byl starý a nemocný. Byl prý také úplně „počítačově negramotnej“ a nemohl si nic ověřit v evidenci restitucí známé jako Erna. Ani papíry k miliardové restituci prý nikdy neměl po kupě. „Spis jsem nikdy neměl kompletní, jenom trosky,“ vypovídal doktor Horák, který skoro dvacet let řešil v Praze největší restituční kauzy. Okamžik, kdy si uvědomil, že to takhle dál nejde, údajně nastal, když měl vrátit v restituci benzinku na levé straně silnice, a místo toho vydal tu napravo. Tehdy si prý řekl, že těch chyb a omylů už je příliš, a odešel definitivně do penze.

Přes opakované sebemrskačství však nebyl právník pozemkového úřadu před soudem schopen vysvětlit několik detailů. Jak se mu mohlo stát, že cizí lidi označil za neteře a synovce dávno mrtvého prvorepublikového statkáře Jana Marii Bečváře? Jen kvůli tomuto jeho kroku se totiž ti lidé dostali k pozemkům za miliardu.

„To není výmluva, já si vážně po tolika letech nepamatuji, jak se to stalo,“ opakoval Jan Horák a líčil, jak za svou kariéru na pozemkovém úřadu připravil přes dva tisíce restitučních rozhodnutí a tento konkrétní případ si nemůže vybavit, protože byl jen jedním z mnoha. „Já jsem rozhodnutí připravoval, přitom mi zvonily telefony, chodili lidi a dělal jsem ještě jiné případy. Je zřejmé, že došlo k omylu,“ vysvětloval s tím, že se vždy držel restitučního zákona a napravoval křivdy komunistického režimu.

Doktoru Horákovi, specialistovi na zvlášť složité případy, se přitom chyba při restituci takzvaného Bečvářova statku stala sedmkrát v průběhu čtyř let. Vždy šlo o „omyl“ tak specifický, že díky němu bylo možné vydat další kus majetku po třicet let vymřelém rodu Bečvářových, jemuž patřily dvory a polnosti v pražské čtvrti Strašnice a okolí. Co chyba, to další kus ze statku a polí – případně náhrady za ně, pokud původní pozemky nešly už vrátit. Jako když porcujete prase a přesně víte, kam říznout.