Rittig a spol.: Hledá se selský rozum
6. prosince 2020
Reportér 12/2020 · Číslo 76Jeden z nejznámějších případů posledního desetiletí skončil třetím soudním dílem. Městský soud v Praze v listopadu rozhodl, že v „jízdenkové kauze“ pražského dopravního podniku jsou všichni obžalovaní nevinní. Skutek popsaný v obžalobě se „částečně stal“, ale nebyl trestným činem. Případ se již podruhé přesune k Vrchnímu soudu v Praze, jenž měl na „provizi“ sedmnáct haléřů putujících z každé vyrobené jízdenky do firmy v Karibiku jiný názor: „Tomuto vyvádění finančních prostředků spíše odpovídá výraz tunelování,“ napsal vrchní soud v rozhodnutí z letošního června.
O co v této kauze jde nyní? O nic menšího než o zapojení „zdravého selského rozumu“, což je též citace z rozhodnutí vrchního soudu.
Na začátku soudy řešily tři „jízdenkové“ zakázky. Všechny pocházejí z doby 2007 až 2011, kdy byl ředitelem Martin Dvořák a právní kanceláří dopravního podniku se stala AK Šachta & Partners (pozdější MSB Legal). V téže době se u dopravního podniku začalo dařit firmám a lidem, kteří byli v úzkém vztahu s touto kanceláří. Tučný zisk z různých zakázek, včetně těch „jízdenkových“, skončil v neprůhledných firemních schránkách zakládaných a spravovaných jejími advokáty a účetními napříč kontinenty.
U prvních dvou zakázek již soudy pravomocně rozhodly, že byly zadány v souladu se zákonem a trestný čin se nestal. Zůstala ta nejznámější na tisk jízdenek známá jako „sedmnáct haléřů do Karibiku“. Z těch tří je nejmenší, jde v ní o čistý vývar ve výši čtyřicet milionů korun.
Na začátku této zakázky byla legitimně vyhlížející pohnutka k rychlé změně dodavatele: na Prahu se prý tehdy chystali padělatelé jízdenek a bylo třeba jednat. Co se dělo zjednodušeně řečeno pak? Dopravní podnik dal zakázku přímo a platil papírně Neograph, jež si pak objednala výrobu ve Státní tiskárně cenin. Téměř tři čtvrtiny zisku, tedy pověstných 17 haléřů z jízdenky, přitom papírna Neograph posílala společnosti Cokeville Assets. Oficiálním vlastníkem této společnosti z Britských Panenských ostrovů byl spolupracovník AK Šachta Peter Kmeť, faktury vystavovala na ostrovech neexistující „Maria Gold“. Peníze z bankovních účtů Cokeville Assets, kam přicházely provize i od jiných dodavatelů dopravního podniku, směřovaly ke „konzultantovi“ karibské společnosti Ivo Rittigovi, klientovi AK Šachta již od 90. let.
Některé podivuhodnosti vypíchl přímo vrchní soud. Provizní smlouva se 17 haléři vznikla dříve, než dopravní podnik vůbec mohl tušit, že bude potřebovat novou jízdenku a kolik bude stát. Poradcem ředitele Dvořáka se stal koncem roku 2008 Jan Valtr, který zároveň úřadoval v kanceláři Ivo Rittiga. „Provizi“ pro Cokeville pak vrchní soud označil za „tunelování“. Zároveň uvedl, že by městský soud měl případ znovu hodnotit z pozice „zdravého selského rozumu“: zakázka na tisk jízdenek pro papírnu postrádá logiku.
Městský soud všechny účastníky „jízdenkové“ zakázky osvobodil. Opřel se o názor znalkyně, že provize se může pohybovat mezi nulou a sto procenty zisku, její konkrétní výše je podnikatelské rozhodnutí a může být odměnou i za jediný telefonát. V tomto případě prý byla „přiměřená“.
Zdravý selský rozum v tomto rozhodnutí bude znovu hledat vrchní soud, třeba ho najde. Potvrdilo se však, co jsem zde psal již loni: ano, dopravní podnik byl pro řadu zúčastněných zlatý důl. (Pokud tedy existuje důl, který si může dovolit vyplácet takové provize.)
Podpořte Reportér sdílením článku
Do Reportéra přišel, protože si myslí, že práce musí mít smysl a člověka bavit.