Chlapi, to je šílený…

Rozhovory s Petrem Kellnerem mívaly svá specifika. Nejvíce se to týkalo fotografií. Skupina PPF vždy vyžadovala, aby se noviny smluvně zavázaly, že fotografie pořízené pro účely rozhovoru nebudou použity k žádnému jinému materiálu, a už vůbec ne poskytnuty jakékoli třetí straně. Mělo to i své výhody, monitoring médií měla Kellnerova firma evidentně dobrý, když někdo fotografii zcizil a nelegálně publikoval, vždy jsme se to okamžitě dozvěděli díky otázce, zda jsme k něčemu takovému dali svolení.

Ve všech třech případech měl Petr Kellner pro poskytnutí rozhovoru svůj vlastní důvod. Poprvé to bylo, když prodal většinový podíl v České pojišťovně skupině Generali, podruhé chtěl mluvit o tom, jak se jeho skupina vyrovnává s nástupem finanční krize, potřetí pak chtěl okomentovat angažmá v dlouhém, urputném a místy poněkud nehezkém souboji o loterijní firmu Sazka. Tato témata on ani jeho lidé novinářům nevnucovali, vyplynula přirozeně z termínů, kdy se rozhovory uskutečnily. Okruhy ani obsah otázek žádnou dohodou omezeny nebyly a jen jednou se stalo, že nás požádal, abychom něco z jeho odpovědí netiskli. Bylo to tehdy, když se rozvyprávěl o tom, kam a jak jezdí s dětmi do školy. S ohledem na bezpečnost potomků jsme se rozhodli jeho žádosti vyhovět.

Květen 2007: Palác šepotu

Nejpodivnější na prvním interview s nejbohatším občanem Česka byl nejspíš už samotný příchod. Když nás podřízení Petra Kellnera vedli chodbami někdejšího společného sídla České pojišťovny a PPF na pražské Pankráci do zasedačky, kde se rozhovor odehrával, šeptali. Opravdu šeptali. A větu „pan Kellner už tu za chvilku bude“ říkali s téměř nábožnou úctou. Něco takového se neodehrávalo ani na Pražském hradě za dob Václava Klause – a že tam uměli šéfa taky řádně uctívat… Dívali jsme se rozpačitě jeden po druhém i na kolegu fotografa a nevěděli jsme, zda to není nějaká situační legrace a co bude následovat. Ale nezdálo se, že by žertovali.

Samotný Petr Kellner byl na začátku rozhovoru poněkud nervózní a dával si pozor na to, co a jak říká. Po vypnutí diktafonů viditelně pookřál, vyskočil na okenní parapet, klátil nohama a více než hodinu s námi klábosil o politice, médiích i byznysu. Jeho popis vztahů s politickou scénou v době po ovládnutí České pojišťovny byl mimo záznam podstatně upřímnější, než když měl odpovídat na mikrofon. Zdálo se, že některých věcí okolo ovládnutí „pojky“, jak České pojišťovně přezdíval, zpětně litoval. Kontrast mezi nábožným šepotem a uvolněným chlapíkem na parapetu byl více než zřetelný.

Poslední otázka v rozhovoru tehdy zněla takto: Co byste chtěl, aby si lidé jednou pamatovali, když se řekne jméno Petr Kellner?