Tátové a mámy, vydržme

Tento způsob jara je mimořádně nešťastný.

Začalo to zavřením škol. Domácí výuka je peklo. Už aby byly letní prázdniny. Ale zkusím být pozitivní: naučil jsem se velké psací L, S a Z. Už zase umím odříkat vyjmenovaná slova, dělit a násobit na papíře. Chvíli si budu asi pamatovat, jak se jmenuje všech pět řek, které mají v Plzni.

Doma toho děti strašně sežerou. Jako každý táta jsem zvyklý fungovat jako popelnice, jež spořádá, co děti nechtějí. Ale teď snědí všechno. Co to znamená, je jasné. Večer se vykradu z domu s taškami Ikea a jedu na nákup. Online prodej potravin je skvělý, ale v březnu se tam stály delší fronty než v kamenných obchodech. Navíc znám málo navštěvované hypermarkety v Praze, kam nikdo moc nechodil ani dřív – a teď už jsou prázdné docela.

Přiznávám, že jsem dva týdny porušoval nařízení ministra zdravotnictví mít roušku i v autě, když jezdím sám. Nevědomky. V životě by mě nenapadlo do ní funět i za volantem. Ale už to prý zrušili. Asi někdo ministrovi vysvětlil, že jsou důležitější věci. Já bych třeba nařídil, aby rozestupy mezi auty byly aspoň takové, jaké jsou teď mezi lidmi na ulici. Aspoň na dálnici, prosím.

Mimochodem, taky se vám v roušce tak mlží brejle? Funguje na to stejná věc jako na koronáč (tak mu říkají děti). Natřít mýdlem a vyleštit. Už teď vím, že můj příští mobil bude zase voděodolný. Klíčky od auta nebyly. To jsem zjistil v březnu taky. Nejdřív mě auto nechtělo pustit dovnitř, potom odmítalo nastartovat. Příliš moc vody a dezinfekce! Přejdu na prevenci alkoholem a ještě ušetřím. Všimli jste si, že lahvička dezinfekčního gelu je teď dražší než sedmička karibského rumu?

Končím. Musím vypnout wi-fi. Jinak ty parch…, teda ty naše miláčky, neodtrhneme od Minecraftu a na procházku do lesa nedostaneme.