Afroindické století

Zkraje září přišla podivuhodná zpráva z jedné z nemocnic města Guntúru v indickém státě Ándhrapradéš. Čtyřiasedmdesátiletá žena tady porodila císařským řezem dvojčata, holčičky počaté z darovaných vajíček. Prvorodička i dcery byly podle informací a videa agentury Reuters v pořádku. Jen novopečený dvaaosmdesátiletý táta skončil o den později v nemocnici, protože jej zřejmě z přemíry emocí ranila mrtvice.

O zprávě z kategorie „bizár“ by mě asi ani nenapadlo přemýšlet, natož cokoliv psát, kdybychom ve stejnou dobu s kolegou nepropadli demografické horečce. To je hodně nakažlivý způsob prokrastinace, kdy se zakousnete do statistik a jeden druhého přebíjíte fascinujícími čísly, kde kolik žije lidí a kolik jich tam přibude za padesát sto let. Pokud si to pamatuji správně, začal tím, že Indie již brzy předběhne v počtu obyvatel Čínu (kde naopak bude lidí ubývat). Pokud poslední prognóza OSN vyjde, stane se to do roku 2027. Indie bude mít v roce 2050 o zhruba 270 milionů obyvatel více než nynější 1,3 miliardy.

Nejvíc lidí ovšem přibude v subsaharské části Afriky. Miliarda během třiceti let a dalších 1,7 miliardy do konce století, čímž se z této oblasti stane nejlidnatější část Země. Demokratická republika Kongo, Etiopie, Tanzanie, Angola, Uganda, Niger, Čad, což zrovna nejsou výspy klidu a prosperity, se zdvoj- až ztrojnásobí. Lagos v Nigérii a Kinshasa v Kongu, obě s více než osmdesáti miliony, se prý stanou koncem století největšími městy světa. O třináctém Lilongwe a čtrnáctém Blantyre City, obě v Malawi a každém s více než čtyřiceti miliony, jsem nikdy neslyšel.

Po hodině probírání demografických projekcí, rozloh států a hledání měst na mapě jsme se shodli, že jedenadvacáté století může být velká jízda. I bez umělého oplodňování sedmdesátiletých paní v Indii.