Smrt expertizy

Nejprve sprejeři zmalovali pilíř Karlova mostu. A k odstranění škody byli povoláni experti – památkáři a restaurátoři. Vzhledem k velkému rozsahu nápisu (pět krát dva metry) a statusu národní a mezinárodní kulturní památky jde o nutný postup.

Experti nejdříve zjišťovali, co to je za barvy, a poté vybrali podle svých znalostí nejlepší možnou metodu. Zvolili chemickou cestu. Pokud jsem to správně pochopil, barvy chtěli postupně rozpouštět a pak spláchnout. Pískovec, z něhož je postaven Karlův most i většina historických budov v Praze, totiž nemá barviva rád. Jednak ho snadno probarví do hloubky, zároveň se kvůli ní začne uvnitř rozpadat; kvůli stejné hrozbě zavrhli odborníci také mechanické čištění.

Nejsem expert, ale nechal jsem se poučit.

Zakázka pro restaurátora zněla na čtyřicet tisíc. Tedy na stejnou částku, jako byla odhadnuta prvotní škoda. Ve dvou to měli odstraňovat štětečky asi dva týdny. Tak zněl odhad. Práce začaly. Poté přišel někdo, kdo – zřejmě „v dobrém úmyslu“ – vyšůroval zmalovaný pilíř Karlova mostu vysokotlakým čističem, wapem. Udělal tak přesně to, čemu se restaurátoři chtěli vyhnout.

Nechtěl bych teď být v kůži restaurátorů. V komentářích u textů k této události jsem se dočetl, že těch čtyřicet tisíc byla zakázka za nic. To je teď jasné. Co tam asi chtěli dělat dva týdny, když to šlo tak rychle dolů. Každý, kdo má barák, to dělá stejně. A proč dělají cavyky se zatečením barvy, když na most prší a čůrají psi?

Rád bych se mýlil, ale restaurátoři nemají šanci. Je to moc složité a asi opravdu žijeme v době, kdy se expertům předem nevěří. Možná s jednou výjimkou, a to jsou bílé pláště. Že by náhodný kolemjdoucí někomu vyndal zanícené slepé střevo líp a rychleji než chirurg? Tam ještě nejsme, ale třeba tam dospějeme.