Koho si pustit do hlavy

Ve světě komunikačních sítí jsem, řekněme, poučený laik. Jsem například přesvědčený, že se žádná elektronická komunikace nedá skrýt. Je to stejné jako u auta. Alarmy, imobilizéry, elektronické klíče, vše jde překonat. Je to jen otázka peněz, času a touhy se do něčeho podobného vlámat.

Bývalý analytik NSA Edward Snowden před pár lety zveřejnil informace o tom, jak státní služby pěstují, udržují a v některých případech objednávají díry přímo v základech systémů u světových výrobců hardwaru i programů. „Tajným“ to šetří čas a náklady. Země, kde centrály takových společností sídlí a podnikají, mají samozřejmě výhodu. Mohou na podobné firmy tlačit mnohem silněji než třeba, řekněme, Česká republika.

Loni přišla agentura Bloomberg s velmi detailní zprávou, opřenou o sedmnáct anonymních zdrojů, jak se čínským agentům podařilo na domácí půdě infikovat výrobu počítačových desek pro výkonné servery. Šlo o známého výrobce, servery se proto dostaly do největších firem světa. Malí špioni poté měli otevírat zadní vrátka čínským rozvědčíkům. Podle této (zhusta popírané zprávy) na to přišli postižení giganti až s odstupem měsíců a let.

Diskuse o omezení nákupů komunikační infrastruktury od čínských společností Huawei a ZTE je tak z mého laického pohledu spíš otázkou, koho si (ne)pouštět do hlavy. Jinými slovy: k vaší komunikaci se stejně někdo dostane, otázka jen je kdo.

Pochybuji totiž, že je v silách kohokoli testovat všechna zařízení a updaty programů, ať už jsou odkudkoliv. Zároveň věřím, že „špioni“ jsou pod aspoň nějakou veřejnou kontrolou v právních státech, kde fungují parlamenty, soudy a svobodná média. Ostatně s finanční ředitelkou Huawei začal v Kanadě veřejný soudní proces, šéf CEFC zmizel v Číně beze stopy.