Už zase zapomínáme, jak bylo

Konjunktura, boom, rouhání se.

Rouhání se je třetí stupeň, skutečný vrchol ekonomického růstu. Tuhle fázi poznáte snadno. Začnou padat realitní a bizarní rekordy. Nejdražší prodaný byt nebo nejvyšší prodělek klubu české fotbalové ligy. Ty peníze je prostě potřeba pálit, dokud jsou. Když jsou cizí, tím to jde líp.

Ale skutečným vrcholem je, když uslyšíte: „Už aby byla krize!“

Nedávno se takto rouhal jeden podnikatel, jehož příběh sleduji od poslední velké krize před deseti lety. Racionální a chytrý člověk. Začal s budováním sítě svých provozoven z nuly a z vlastních peněz. Teď už jich má několik desítek. V oboru, který je hodně konkurenční. Daří se mu, ale rozhazovat zrovna nemůže. Ani jméno, ani značku sem napsat nemůžu. Bylo to rouhání soukromé a upřímné.

Zhruba před dvěma lety přepnul do opatrnostního režimu. Začaly mu růst rychleji náklady (nájmy a mzdy) než tržby. Začal si ještě pečlivěji vybírat místa, kde otevřít. Začal provozovny „zahušťovat“. Sliboval si od toho, že získá větší podíl na trhu a víc vydělá. Letos už jakoukoliv expanzi zastavil a říká: „Už aby zase byla krize. Aspoň malá!“ Klasické rouhání se.

Investovat do rozšíření byznysu se mu prý teď nevyplatí hlavně kvůli tomu, jak se firmy přetahují o zaměstnance, což podle něj dosáhlo absurdních rozměrů. V oboru je běžná cena práce 110 korun na hodinu. S blížícím se koncem roku, kdy ve velkém nabírají sklady a obchody, narostla na 130 až 160 korun. Někteří obchodníci jsou prý ve stresu schopni nabízet za krátkodobou práci i dvě stovky na hodinu. V takovém případě z jeho provozoven odejde kdokoliv, bez ohledu na kolegy, benefity nebo pracovní prostředí. Vyškolit člověka mu zabere šest až osm týdnů. Při současném stavu na trhu práce by se mu to nevyplatilo. Zvedat ceny si může dovolit jen pomalu a po krůčcích, aby nenaštval stálé zákazníky.

Rozhodl se proto sednout si na ruce, opečovávat současný byznys a závodů se neúčastnit. Čeká, že to je neudržitelné a ekonomika se opět zatřese.

Předvídat budoucnost neumí nikdo. Ale pohled podnikatele, který fakticky vyrostl z krize a v dobách růžových myslí na zadní kolečka, je mi sympatický. Je to pohled, který se dost vytratil, a to zvlášť z veřejných financí. Tedy u peněz, které jsou všech, a tedy fakticky nikoho.

Před deseti lety bylo populární říkat, že veřejné dluhy se mají vytvářet v dobách zlých a splácet v dobách dobrých. Česká ekonomika v řadě směrů naráží na hranice svého výkonu, přesto vláda žádné podstatné přebytky nebo rezervy netvoří. A to se nacházíme v historicky mimořádné době minimální nezaměstnanosti, rychlého růstu mezd, nízkých úrokových sazeb a pokračujícího penězovodu z Evropské unie. Téměř vše, co se vybere, jde na provoz. Vláda dosud prakticky dlouhodobě neinvestovala ani nepřipravuje koncepční změny pro budoucnost. Nebo snad někde vidíte debaty o vysokém zdanění práce a penzijní reformě?

Plácat se po ramenou v dobách štědrých je ošidné. O úspěších se rozhoduje v dobách zlých. Ale já se rouhat nebudu…