Když Řek hraje na kuře

Dva tiráci najedou do jednoho pruhu proti sobě: kdo uhne jako první, je kuře, tedy zbabělec. Řidič dosáhne pro sebe nejlepšího výsledku, pokud se drží kolizního kurzu a vsadí na to, že uhne ten v protisměru. Pokud však netrhne volantem ani jeden, o čemž se rozhoduje až do poslední chvíle, je čelní srážka nejhorším možným výsledkem pro oba.

Právě k takové hře – hře na kuře – se přirovnávalo vyjednávání nové řecké vlády o dluhu země. Není patrně náhodou, že nový ministr financí nejzadluženější země v Evropě Yanis Varoufakis (53) se jako akademik specializoval na teorie rozhodování, respektive na teorie her, jak se jim říká. Publikoval o tom knihu a řadu článků a my mohli sledovat, kam až spor s věřiteli, tedy zejména ostatními zeměmi eurozóny, dotáhne a zda Řecko riskne čelní srážku. „Před kolapsem Řecka v roce 2010 jsem nenapsal jedinou stránku o řecké ekonomice,“ uvedl Yanis Varoufakis v přepisu jedné ze svých osobně laděných přednášek, které zveřejňuje na svém webu. „Přišlo mi to jako téma velmi smutné a málo zajímavé.“ Varoufakise – stejně jako před ním celou řadu dříve ukrytých akademiků – vynesla vzhůru finanční krize a jejich menšinový pohled na možná řešení.

Řecko podle něj nemělo nikdy žádat o mezinárodní finanční pomoc, natož o další úvěry. Ani v prvním případě v roce 2010, ani v tom druhém v roce 2012. Problém země podle něj nikdy nebyl v likviditě (aktuálním nedostatku peněz na splácení dluhů), ale v nesolventnosti (tedy celkové neschopnosti splácet dluhy). Země měla zbankrotovat, tedy přiznat sobě i věřitelům, že její dluhy jsou nesplatitelné. Přinutila by tím věřitele k odpisu velké části pohledávek a Řecko by na tom bylo dnes lépe, odhaduje.

Místo toho, napsal Varoufakis, zvolila tehdejší vládní elita politiku předstírání a ohnula se před bankovními gangstery z Frankfurtu, Paříže a Londýna, kteří potřebovali získat (před auditory, dohledem) jistotu, že se jejich půjčky jihu na sever Evropy vrátí. „Němečtí daňoví poplatníci nevědomky přispívají ke vzniku nové kleptokracie v Řecku a ve zbytku Evropy, kterou řídí zbankrotovaní bankéři na účet bank samotných, lidí v Řecku i jinde, jejichž budoucnost je ničena kombinací nového, velmi bohatého socialistického státu blahobytu pro bankéře, zatímco všichni ostatní jsou vhozeni do jámy nespoutaných, bezcitných tržních sil,“ psal. Jeho úvahy často odkazovaly na svět po první a druhé světové válce a odlišný přístup k poraženému Německu. Versailleská smlouva, míní řecký ministr financí, ekonomicky zničila Německo a nakonec nejvíc potrestala její tvůrce příchodem ještě horšího, nacistického režimu. Naopak Řecko by mělo podle něj dostat stejnou šanci jako (západní) Německo v roce 1953, kdy mu půlku jeho zahraničních dluhů odpustili a zbytek rozložili do budoucnosti (poslední splátka byla v říjnu 2010).

Pro Řeky to mělo velkou symboliku. Během druhé světové války utrpěli jedny z největších ztrát na životech na počet obyvatel, až několik set tisíc lidí zahynulo hlady. A Němci, symbol rozpočtové disciplíny a největší věřitel, teď chtějí všechno vrátit za cenu čtvrtinové nezaměstnanosti mezi dospělými, padesátiprocentní mezi mladými? Varoufakis na svém blogu v řečtině napsal o setkání se španělskou novinářkou těsně před vítěznými volbami, kterou doprovázel řecký tlumočník. „Když jsme se loučili, přišel tlumočník ke mně, chytil mě oběma rukama a třesoucím se hlasem mi řekl, že žije jako bezdomovec, co přišel o všechno. Dnem i nocí se snaží, aby to na něm nebylo poznat,“ popisuje. „Své dítě vidí jednou za měsíc, když je umytý a čistý. Řekl mi: Nežádám vás, abyste něco udělal pro mě. Já jsem vyřízený. Udělejte něco pro ty, co na tom ještě nejsou tak špatně jako já,“ zapsal si jako své motto budoucí ministr financí nejproblematičtější země eurozóny.