… a strhla muže k útoku vpřed

Bylo jí teprve osmnáct let, na sobě měla onoho mrazivého březnového dne roku 1943 uniformu a ocitla se přímo uprostřed krvavé řeže. „Viděla jsem, že jednomu chlapci plamenomet zasáhl záda. Samozřejmě úplně shořel. A člověk se nesměl bát, prostě jsme musely obvazovat raněné,“ vzpomínala později Jarmila Kaplanová. Je jednou z hrstky posledních žijících pamětníků bojů u Sokolova, první akce Čechoslováků na východní frontě druhé světové války.

Dnes je Jarmile Kaplanové devadesát čtyři let a její příběh symbolizuje i méně známou stránku historie Čechoslováků bojujících v Sovětském svazu proti armádě nacistického Německa. Tehdy před pětasedmdesáti lety u vesnice Sokolovo na východě Ukrajiny se totiž vůbec poprvé objevily přímo v bojových československých oddílech ženy – a rozhodně přitom nehrály podřadnou roli.

Šlo skutečně o významnou událost. Ještě za první světové války ženy přímo na bojištích nesloužily v žádném případě, teprve za druhé světové války se objevily v bitvách východní fronty. Zařazení žen do československé bojové jednotky se přitom odehrálo do značné míry proti vůli exilové vlády v Londýně, o čemž ještě bude řeč.

„V den boje u Sokolova jsem ráno byla v místní škole, kde se nacházelo obvaziště. Potom začal útok. My jsme stále obvazovaly raněné. Bylo jich tam hodně. (…) Obvazovaly jsme je u zdi kostela. Tanky pořád přijížděly a plamenomety vše zapalovaly,“ vyprávěla později Jarmila Kaplanová, která odjela na frontu, přestože ji trápil bolavý hnisající palec u nohy.

Článek 2 v rozkazu 41

To, jak se Jarmila Kaplanová (rozená Halbrštátová) dostala k prvnímu československému praporu, je do značné míry typické. Pocházela z Orlickoústecka, ve třicátých letech ale její rodina odjela za prací do Sovětského svazu a Jarmilu vychovávala babička; ve dvanácti letech však přece jen odjela za rodiči. Po začátku druhé světové války v září 1939 – když měl Stalinův Sovětský svaz s Hitlerovým Německem pakt o neútočení – označily sovětské úřady československou občanku Jarmilu za příslušnici nepřátelského státu. Zatkly ji a dlouho držely v internaci. „Seděli jsme ve sklepě mezi lidmi, kteří třeba zabíjeli, kradli a podobně. Byla to hrůza. A mně bylo sedmnáct, takže to nebylo nic lehkého,“ vzpomínala později.