Reportéru na cestu

Zhruba před padesáti lety rozvíjel můj kolega a kamarád Karel Jezdínský myšlenku o smyslu televize v rozhlasovém věku. Smál se mu kdekdo, já ne. Věděl jsem totiž, že je cvok, avšak cvok geniální. A ejhlemýžď! Po půl století je rozhlas stále zde a tvrdím, že rozhlas je v celosvětovém měřítku stále ještě největší a nejrychlejší nosič informací.

Toto není plédování za rozhlasové náboženství, já vyznávám víru jinou, víru v média tištěná. Nevěřím, že zaniknou pod náporem internetu. Samozřejmě, že se výrazně změní. Ubude deníků a jejich zpravodajství vyjde na psí třicátek, protože nebude schopné konkurovat internetu. Posílí však postavení časopisů, které mohou dávat prostor rozsáhlejším komentářům, úvahám, rozborům a podobně. Věřím, že vůně tiskařské černi, jedné z nejkrásnějších vůní, v dohledné době ze světa nezmizí.

Potěšilo mne tedy, že dnes dostáváte do rukou nový časopis jménem Reportér. Kdyby jeho vydavatelé neměli alespoň ždibec mé víry, do toho podniku by nešli. Zajišťují se sice i jeho elektronickou podobou, ale to jim velkoryse odpouštím. Dnešní Reportér však není zcela „nový kluk v ulici“. Už před padesáti lety se v ní totiž procházel jeho pradědeček stejného jména. Na společnou DNA bych ale nepřísahal. Jiná doba, jiné myšlenky, jiní lidé, to vše oba Reportéry odlišuje. Jedno však společné mají. Oba Reportéry spojuje ctižádost odvádět co nejkvalitnější novinářskou práci.

Byl jsem nejmladším členem redakce starého Reportéra a dnes jsem prý jejím posledním žijícím členem. Vydání alespoň zlomkového svědectví se tedy vyhnout nemohu. Reportér vznikl v první polovině šedesátých let jako orgán Svazu československých novinářů a čekat se od něj nedalo nic moc. V tehdejší novinářské obci šla dokonce jedna řeč, že je to chov budoucích šéfredaktorů. Napovídal tomu fakt, že se v redakci sešli ostřílení novinářští vlčáci, arciť ve značné míře se stalinistickou minulostí. Jenže oni vlčáci, profesionálně velmi schopní, cítili už osobní povinnost odčinit svoji pokleslou minulost a Reportér jim už v době tání, předcházejícím pražskému jaru, dal příležitost. V roce 1967, když jsem do redakce přišel, byl už Reportér na cestě stát se druhým nejvýznačnějším (po Literárních novinách) opozičním časopisem proti komunistickému socialismu. Náklad 100 000 týdně byl limitován pouze nedostatkem papíru.

Byla to bláznivá doba. Byli jsme sice pro systém vícero stran, nikoho však nenapadlo ani pomyslet na návrat k tržnímu hospodářství se vším nezbytným, co k tomu patří. V redakci spíše rezonovala myšlenka samosprávy titovské Jugoslávie. Byli jsme naivní nevědouce, že systém ruského imperiálního socialismu nelze nikterak reformovat.