Slunce, stín a tak dál…

SLUNCE

David se zdvihl na loktech a zadíval se na moře. Široký, do nekonečna ubíhající modrý pruh za pískem pláže. Blesková závrať mu zamotala myšlenky. A vzduch, který nadechl, měl příchuť a vůni věčnosti. Nebo alespoň něčeho, co věčnost připomíná. Trvalo to jen zlomek vteřiny. Odvrátil zrak oslněný třpytem nad mořskou hladinou a zadíval se na kapičky na jejích opálených lýtkách, písek na chodidlech. Ležela na lehátku pod slunečníkem, plavky ještě mokré. Na nízkém stolečku mezi oběma lehátky měli sklenice s pomerančovou šťávou. Na tlusté knize, rozevřené hřbetem nahoru, ležely jeho brýle, vedle její mobilní telefon. Petra k němu otočila hlavu.

„Namažeš mi záda?“

Klekl si do písku, rozepnul jí na zádech horní díl plavek a vymáčkl z tuby krém.

Pod terasou luxusního hotelu byla lehátka se slunečníky rozmístěna na větší vzdálenost od sebe. Ne jedno na druhém, jako na veřejných plážích. Vtíral jí dlaněmi krém do pokožky, její záda sálala. Byla už celá hnědá, nejen na šíji. Tmavé vlasy vyčesané a spletené do uzlu.

Směrem od hotelu se blížil opálený mladík. Měl červené šortky a bílé tričko, bořil se do písku, ve výši ramen držel tác plný koblih. Rozhlédl se po pestrých střechách slunečníků.