Bezejmenný

Na rameni měl sekeru, v malé plátěné tašce přes rameno chleba na svačinu a plechovou bandasku plnou melty. V horkém dni bude osvěžující. Byl už za vsí, kde se cesta prudce zvedá ve strmý kopec zvaný Chlumečák. Po levé straně začínalo oplocení obory patřící k hlubockému zámku. Když nad cestou uviděl v dálce střechu hájovny, ohlédl se na vesnici pod sebou. Purkarec. Chalupy po obou stranách Vltavy, náves se školou, farou a kostelíkem sv. Jiří na ostrohu nad řekou. Dole Čalounův mlýn a hučící jez. Hodně chlapů ze vsi bylo jako on, lesní dělníci či plavci na vorech, kolem domků měli záhumenky. Uměli řemesla.

Nadechl se voňavého vzduchu červencového rána a vkročil mezi stromy. Dal se po lesní cestě a čekal, kdy potká další chlapy. Obvykle se dřevaři scházeli už cestou, nebo pak až na místě, kde právě měli práci. Slunko postupovalo nahoru po své dráze. Zaklonil hlavu a díval se do korun smrků. Odněkud se k němu nesly údery sekery, jejich ozvěna zněla porostem. A pak ten známý zvuk, když vysoký kmen jde k zemi, praskání a rachot. Jenže takhle to zní, když se pošle strom mezi ostatní stojící kmeny, s lámáním větví a praskotem dřeva. Napadlo ho, kdo tu vůbec kácí vzrostlé stromy, práci teď přece mají až dál, hlouběji v oboře. Když otočil hlavu víc doleva od pěšiny, zastavil se uprostřed kroku. Z koruny vysokého smrku do daleka vlálo jakési bílé plátno. Teď uslyšel také zvuk pily a přidušené výkřiky. Sešel z cesty a dal se ve směru té bílé vlající věci, vypadalo to jako potrhaný balon i s rozevlátými provazy. Když sklonil hlavu, mezi kmeny v dálce už rozeznával postavy.

„Stůj!“

Zpoza kmene proti němu vykročil muž v šedivém obleku. První, co přitáhlo pohled očí, byla blýskající se pistole v jeho ruce. Reflex velel utéct, uskočit za strom, schovat se.

„Nehýbej se. Sekeru nech na rameni. Klid.“