Padesát let šéfem

Vzpomínám na červen roku 1967, kdy jsem se stal sbormistrem, a napadá mě, že se spousta věcí naprosto změnila, ale některé zůstávají stejné.

Když jsem začínal, přístup ke zpěvu býval jiný, pro děti to tehdy znamenalo jeden z mála opravdu zajímavých koníčků a zároveň čest; příslušnost ke sboru znamenala společenskou reputaci. Dnešní děti jsou rozptýlenější – mají spoustu možností, navíc už jako středoškoláci chodívají po brigádách, což nebývalo. Obvykle taky mají daleko horší předběžné hudební vzdělání, a z toho vyplývá několik praktických potřeb. Začali jsme například přijímat děti už od tří let, ačkoli je s nimi obrovská práce – jenomže my si je musíme už v takto útlém věku připravit. V současnosti se totiž nestává to, co třeba v letech sedmdesátých, totiž že by k nám někdo vynikající přišel přímo z ulice.

Děti, které přijmeme, nám dá větší práci motivovat k tomu, aby se pro sborový zpěv maximálně soustředily, ale u našich devíti set členů se to zatím daří. Neřekl bych například, že jsou s nimi větší kázeňské potíže, než byly s generací jejich prarodičů. Mívají totožný talent, totožné dispozice, dodnes dokonce nosí i ony modré úbory jako roku 1967…

Já s těmi našimi dětmi opravdu pracuju už půl století!

Spoustu pravomocí jsem předal kolegům, ale neodcházím, protože nevidím nic, co by mě takhle bavilo. A zatím snad ve sboru nejsem brzdou – až jí budu, tehdy skončím.