Složíš písničku Zdeňkovi?

Byla polovina šedesátých let a já, dvacetiletý voják, jsem občas zašel do armádní sekce Československého rozhlasu za Miloněm Čepelkou, pro něhož jsem už skládal první melodie. Jednoho dne mi Miloň říká: „Znáš toho modrookýho Zdeňka, co se mnou sedí v kanceláři?“ Myslel tím Svěráka, trochu jsem si ho vybavoval. „Tak on by rád udělal písničky pro vánoční pořad. Texty má, a ptal se, jestli bys je nezhudebnil.“

Chvíli jsem váhal: „Miloni, a umí ten Zdeněk texty vůbec psát?“

Miloň přikývl, že umí, tak jsem jich pět zhudebnil a jedna píseň tehdy hodně zabodovala: Strašidýlko Emílek.

Tím začala spolupráce, která trvá déle než padesát let a 28. října nás dovede na dva koncerty do O2 areny.

Víte, já v životě skládal pro spoustu textařů, ale nejlépe to fungovalo právě se Zdeňkem. Určitě pomáhá, že v devadesáti procentech dostanu nejprve text, ze kterého se odvážu, a na nějž se mi pak výborně skládá melodie. Opačný postup jsme volili jen zřídka, ale i tehdy vznikly hity — například písně Holubí dům nebo Chválím tě, země má měly dříve hudbu než slova.

Na těžkou otázku, ke které z těch stovek skladeb mám nejsilnější vztah, nakonec odpovím takhle: Není nutno ze Tří veteránů. Je to totiž přesný příklad textu, který se mnou okamžitě švihl o zem, a dodnes obdivuju sílu Zdeňkova refrénu: „Nemít prachy — nevadí, nemít srdce — vadí…“

Táhneme to spolu přes padesát let, a zatím se nic nemění. Zdeněk mi mailem posílá texty, já je zhudebňuju, jsme kamarádi. Dnes už bych dokonce neváhal použít termín písničkoví pokrevní bratři.