Krejčířovi hoši

Byl jsem kopat díru. Už několikátou. Tady v Johannesburgu mi to přijde skoro jako běžná věc. Přitom to není díra na zahrádce pro kytky. Ale pořádná jáma někde v buši.

Prostě vezmu auto, naložím krumpáč, lopatu, mačetu a jedu do buše.

Jaké místo vyberu, je na mně. O tý díře nikomu neřeknu. Jen Radkovi. Dostane ode mě přesný popis místa na mapě, nebo ho tam přímo vezmu a ukážu mu ji. A tím to pro mě končí.

K čemu bude sloužit, není podstatné. Ale využití dříve nebo později určitě najde. Na to vemte jed. Někdo kope jámy, někdo je něčím plní a někdo na ně pro jistotu radši zapomene.

Radek samozřejmě dělá, že je ctihodný muž. Lítá kolem něj sice pár vražd, vydíraček a zmlácených lidí, nebo taky pár pohřešovaných, ale nikdo mu přece nic nedokázal. Takže je čistej.

Zato já jsem až po krk v problémech. Mám na triku všechnu špinavou práci. Kopu díry, vozím Radka na obchodní jednání, chráním ho, vybírám výpalný, občas někoho zrubu jako psa. Samozřejmě kvůli Radkovi. Taky občas falšuju nějaké dokumenty, třeba bankovní výpisy, občas někoho povydírám a taky seženu drogy.

Prostě dělám pro Radovana Krejčíře. Gangstera, který v roce 2005 utekl z Česka a který se přes Seychely dostal v roce 2007 až do Jihoafrické republiky.

Muž, který byl více než dva roky v Jihoafrické republice pravou rukou uprchlého podnikatele Radovana Krejčíře, promluvil. Informace, které poskytl magazínu Reportér, vytvářejí nový a kompletní obraz Krejčířových aktivit na jihu Afriky. Radovan Krejčíř obchodoval v JAR s diamanty a drogami, obklopil se nájemnými vrahy a podle bývalého spolupracovníka stojí dokonce za sérií vražd, které otřásly Jižní Afrikou.

Rozhovory s Krejčířovým bývalým nejbližším spolupracovníkem jsou cenné v tom, že umožňují pochopit, co se v JAR od roku 2007, kdy tam uprchl, vlastně stalo. Z většiny novinových zpráv a titulků dosud mohl čtenář získat jen útržky. Jiné informace zveřejněné v médiích však výpověď Krejčířova muže potvrzují.

Víme, že se Krejčíř snažil získat v Jižní Africe politický azyl, aby nebyl vydán zpět do Česka. Víme, že tam žil v luxusní vile, že se stýkal s podivnými lidmi a že ho tam podezřívali z několika vražd, což Krejčíř vždy razantně popřel a vysvětlil, že „jde o spiknutí, které ho má připravit o majetek a nejspíš i o život“. A víme také, že nyní je Krejčíř souzen, tráví čas ve vazbě a jeho majetek byl obstaven.

Kde je tedy realita? Stal se z Krejčíře boss a mafián mezinárodního formátu? Nebo máme věřit Krejčířovi, že je „jen obchodník, který miluje Jižní Afriku a který rád pomáhá lidem“?

Bývalý Krejčířův spolupracovník, s nímž jsme mluvili, je „klíčníkem“ do místnosti, kam Krejčíř nikdy nikoho nepustí. Protože kdyby to udělal, musel by se přiznat ke své minulosti a přihlásit se k naprosto šíleným činům.

Kdyby se muž, který popisuje Krejčířovy činy, dostal v JAR do rukou policie, zřejmě by se stal korunním svědkem u soudů s českým mafiánským bossem. „To nehrozí. Do JAR se už nikdy nevrátím,“ řekl svědek magazínu Reportér.

Radovan se v JAR vypracoval na opravdového bosse. Za pár let si získal výsadní postavení a autoritu. Hlavně v podsvětí. Nechci říkat, že tu ovládl organizovaný zločin. On tu ovládl gaunery. Tady něco podobnýho jako v Itálii nebo v Americe nefunguje. Jsou tu mafiáni, nájemní vrazi, to jo. Těch je tu spousta. Ale organizovaný zločin v pravém slova smyslu sem přinesl až Radek. On tomu dal řád a strukturu.

Jak se mu to povedlo?

Když máte prachy, nebo když aspoň děláte, že je máte, uctívají vás tu jako boha. Za prachy se tady dá udělat úplně všechno. Koupíte si tady drogy, zbraně, levý doklady, dokonce i falešnou identitu. Johannesburg je prolezlý korupcí. Jestli má Radek na něco intuici, tak na zkorumpovaný úředníky, politiky a poldy.

Teď je bossem johannesburského podsvětí. A vůbec se s tím nepárá.

Jo. Zapomněl jsem se představit. Jmenuji se Miloš. Jak dál? Radši bych zůstal jen u jména. Bude to bezpečnější.

Miloš je malý, ale sportem udržovaný čtyřicátník. Jeho tvář byste za okamžik zapomněli, protože nijak nevyčnívá z davu. Snad jen ruce má neobvykle velké, ale to je zjevně pozůstatek toho, že dělal bojové sporty. Miloš začínal za socialismu jako vekslák, který prodával u frekventovaných silnic cigarety a alkohol. Pak se dostal do party podnikatelů, která se musela v centru Prahy bránit vydírání a výpalnému ze strany ruské mafie. Miloš se jich nebál. Proto si začal ve svém oboru dělat jméno.

Později se dostal do vyšších kruhů organizovaného zločinu. Dostal nabídku, aby dělal v cizině řidiče a bodyguarda jednomu bohatému bossovi. Nebylo to zrovna košer. Boss patřil do skupiny, která v Evropě obchodovala s narkotiky. Parta jela v hašiši, extázi, ale i v kokainu. Tohle angažmá trvalo tři roky. Pak šéfa a jeho kumpány pozatýkali. A Miloše taky. Hrozilo mu přes deset let vězení. Nakonec dostal čtyři a ve finále si odseděl „jen“ 29 měsíců. Od té doby seká latinu. Tedy až na spolupráci s Krejčířem v Jihoafrické republice.

Jirka Mouka

S Káčkem, jak se Krejčířovi také říká, se seznámil přes drogy. Když byl Krejčíř ještě v České republice, měl občas potřebu šňupnout si kokain.

Káčko si prý pro to vymyslel speciální výraz. Když potřeboval bílý prášek, řekl, že by chtěl mluvit s „Jirkou Moukou“. Nehledejte v tom žádné složitosti. Šlo o bezprostřední nápad Krejčíře. Prostě kokain rovná se mouka. A Jirka rovná se dodavatel. V tomto případě Miloš.

„Jirku Mouku“ pak dělal Miloš Káčkovi i v Jihoafrické republice. Samozřejmě jen někdy. Krejčíř není žádný narkoman. Jen tam „na jihu“ začal žít nezřízený život. Prostě se ocitl mezi násilníky, vrahy a podvodníky. A aby tenhle šrumec přežil, musel si čas od času vyčistit hlavu.

Z polosvěta

Milošovi jsem musel slíbit, že nebudu zveřejňovat jeho příjmení. „Můžete si dělat poznámky, ale nechci, abyste mě nahrával,“ řekl. Schůzek s Milošem bylo mnoho. Nestává se mi to často, ale na každou z nich jsem si musel pořídit nový poznámkový blok. Miloš byl vstřícný a trpělivý. Vysvětloval různé taje mafiánského života a uvažování. Taje „polosvěta“, kterému normální člověk může porozumět jen zčásti.

Jednou jsme jeli s Radkem do Pretorie řešit problémy s Pákistánci. Nezaplatili peníze, které podle dohody vyplatit měli. Ještě se třemi dalšími Káčkovými lidmi jsme se ocitli uvnitř nějakého velkoobchodu s elektronikou, kde měli ti Pákistánci sídlo. Jenže vyjednávání s bossem pákistánské mafie nikam nevedlo. A Radek po chvilce řekl, ať jdu nastartovat auto. Schylovalo se k velké hádce.

Čekám tedy venku v autě a najednou scéna jako z filmu. Odevšad se začali hrnout Pákistánci. Byli jako mravenci, bylo jich asi osmdesát. V rukách měli klacky a kameny a něco řvali. Pak vzduchem lítaly kameny a cihly. A začalo se i střílet.

V oblakách dýmu se pak najednou zjevil Radek a normálně prošel celým tím válečným územím. Jako kdyby se nic nedělo. Neměl žádnou neprůstřelnou vestu ani pistoli. Měl jen triko, kraťasy a na nohách obyčejné žabky. Jako kdyby šel na pláž.

Kolem něho lítaly vzduchem střely, cihly a kamení a on si tím mumrajem v klidu kráčel jako na procházce. Pak došel k autu a zařval: „Na co čekáte? Jedeme do prdele, ne?“

Tenhle okamžik nikdy nezapomenu. Radek si snad myslel, že je Terminátor. Že je nesmrtelnej. Nebál se kulek, které mu svištěly kolem hlavy.

Teď v klidu u kafe se tomu směju. Ale jinak to byla síla.

Radovan Krejčíř zatím opravdu všechno přežil. V Česku byl čtyřikrát zatčen a uvězněn. Ale pokaždé se z toho vysekal. A když mu v červnu 2005 hrozilo zřejmě nejdelší zatčení za přípravu vraždy celníka a podvod za tři miliardy korun ve státním podniku Čepro, tak prostě utekl ze své luxusní vily, kde v tu chvíli bylo dvacet policistů na domovní prohlídce. A zmizel z Česka nadobro.

Na útěku mu nikdo příliš šancí nedával. Šla po něm policie, rozvědka a Interpol. Jenže on se převlékl, nasadil knír a vyrazil přes Slovensko a Ukrajinu až do Dubaje, odkud v klidu přeletěl na Seychely.

I tady mu všichni předvídali rychlý konec. „Dojdou mu peníze, udělá pár průšvihů a vyhostí ho zpět do Prahy,“ říkali detektivové.

Ale on tu vydržel dva roky. Teprve pak pláchl na malé rybářské lodi na Madagaskar, kde se „naboardoval“ do letadla a jako turista pod falešným jménem Egbert Jules Savy vyrazil do Jihoafrické republiky.

Krejčíř v jiné lize

Rozvědka tehdy dostala echo, že něco takového chystá, tak ho nakonec na letišti v Johannesburgu zatkla místní policie. Jenže Krejčíř si zaplatil ty nejlepší právníky, kteří ho ze všeho dostali. Vyšel z vězení a začal opět „úřadovat“. Tentokrát v JAR. Tady začala druhá fáze jeho zločinecké kariéry.

Krejčíř si v Johannesburgu vybudoval pověst největšího a nejtvrdšího gangstera. Posuďte sami: po šesti letech jeho pobytu v JAR si Krejčíře všiml i prestižní americký časopis Time. A označil ho za hlavní postavu organizovaného zločinu v Jihoafrické republice. „Je to impozantní postava s konstitucí nákladního automobilu,“ uvedl americký týdeník v prosinci 2013.

„Spousta lidí začíná chápat, že Krejčíř hraje jinou ligu. On se pro tenhle způsob života narodil. Naši gauneři jsou proti němu jen amatéři,“ napsal o dva měsíce dříve v říjnu 2013 jihoafrický deník Sunday World.

V Česku dělal Krejčíř podvody v obchodu s naftou a benzinem. Ale v JAR se zaměřil na diamanty a zlato. Nejdříve chtěl ovládnout podnik na zpracování zlaté rudy. To se mu nepodařilo. Tak si otevřel zastavárnu Money Point. Tam mu místní lidé nosili diamanty a zlato. On je levně vykoupil a pak draze prodával na černém trhu třeba do Austrálie. Z Krejčířova podniku se záhy stala výkupna podezřelého zboží. Nejčastějšími zákazníky byli uplacení policajti, od kterých Krejčíř vykupoval diamanty a zlato pocházející z policejních zátahů.

Radek byl génius na vymýšlení různých podvodů. V Money Pointu přišel s fíglem, který nazval kódovým označením „Ocean 11“. Nic to neznamenalo. Bylo to jen heslo. Když tedy Káčko řekl: „Ocean 11“, bylo jasný, že chystá akci s falešným diamantem.

To se udělalo takhle. Přišel zákazník a ukázal diamant, že ho chce prodat. Když to stálo za to a byl to fakt dobrý kousek, ujal se zkoumání sám Krejčíř. Vzal si diamant do ruky, díval se na něj znaleckým kukátkem, nejspíš si ho i vyfotil, ale po chvilce řekl, aby ten člověk přišel zítra nebo za týden, že se pak nějak dohodnou.

Krejčíř mezitím nechal vyrobit ze skla naprosto podobný diamant, který tam přinesl ten zákazník.

No a pak došlo na akci „Ocean 11“.

Zákazník přišel, ukázal znovu svůj cenný diamant, Radek ho vzal do ruky, předal ho kolegovi „odborníkovi“, ten pak třetímu „odborníkovi“ a všichni ho jakoby znalecky zkoumali. Jenže nakonec se shodli: „Ne, tenhle kousek nevykoupíme. Vemte si ho zpátky.“ Podali chlápkovi diamant a on odešel.

Chudák vůbec netušil, že mu vrátili bezcennou cetku z obyčejného skla. Pravý diamant si samozřejmě stačili v tom kolečku předávání hodit do kapsy a vyndat z rukávu nachystanou cetku ze skla.

Drahé kameny byly ale jen začátek. Krejčíř pak vstoupil do obchodu s drogami. Nejdříve se spojil s mocným gangem ze Srbska, který pašoval kokain z Jižní Ameriky do Evropy. Později vyjednával o spolupráci v drogovém byznysu dokonce se surinamským princem Dino Boutersem. V Surinamu vládne Désiré Bouterse a za jeho éry se stalo z této malé jihoamerické země důležité překladiště mezinárodního obchodu s drogami.

Krejčíř si ale nakonec našel svou českou cestu v drogovém světě. Chtěl být nezávislý na dodavatelích kokainu.

Jednou dostal Radek nápad.

„Potřebujeme tady začít vyrábět perník,“ řekl najednou. A zeptal se mě: „Neznáš někoho, kdo by nám to tady vařil?“

Vzpomněl jsem si na Vítka Maděryče. Tak jsem kývl, že jo.

„Tak mu zavolej, ať přijede,“ houkl na mě Krejčíř.

Vítek Maděryč byl smažka a docela dobrej vařič perníku. Taky se z Prahy na nějaký čas musel zdekovat. Dovolal jsem se mu na Kypr. Dělal tam kuchaře v nějakým hotelu. Potřeboval prachy a klid od poldů, tak se tam ulil a dělal poskoka turistům.

Zeptal jsem se ho, jestli ještě umí vařit. On na to, že jo, tak jsem mu řekl, ať se hned sebere a přijede za mnou do Johannesburgu. Tak přijel.

V Jihoafrické republice mají všechno možný. Koks, herák. A taky nějakou obdobu pervitinu. Ale oni neumějí vyrobit metamfetamin, jaký známe u nás v Česku. Takže když vyrábějí ten svůj perník, je to bída.

Radek věděl, že když se to podaří, bude z toho pěknej vejvar. Když vyrobíte 25 kilogramů perníku, vyjde vás výroba maximálně na 5 milionů korun. A když máte štěstí, tak potom takové množství prodáte až za padesát milionů.

Jenže Vítkovi to moc nešlo. Zkoušel to vařit, ale nějak to vždycky posral. Párkrát jsme málem vylítli do povětří.

Tak jsme Vítka z vaření perníku raději odstavili. Dostal jinou práci. Když už tam byl, dělal všechno možný. Pomáhal na zahradě, občas hlídal barák, ale žádnou citlivou práci jsme mu nedávali. Měl k nám blízko, leccos se doslechl, ale to bylo asi tak všechno.

O hodně později, když se vrátil do České republiky, si Vítek pustil pusu na špacír. Poskytl rozhovor televizi Prima. Trochu jsem se smál, když vyprávěl, jak nemá problém porcovat lidský maso.

Kulička Charvát

Po Vítkově neúspěchu s perníkem jsme oslovili Kuličku. Ten věděl o celé řadě kvalitních vařičů.

Honza Charvát byl řízek. Říkali jsme mu Kulička, protože byl malej, ale vážil asi 150 kilo.

Byla to pozoruhodná postavička českýho podsvětí. Na obchodní schůzky jezdil jako hastroš v kraťasech. Takže když v Praze v Pařížský ulici vystoupil v triku a v trenkách z parádního Rolls-Royce Phantom v hodnotě šesti milionů korun, lidi si museli myslet, že se tam natáčí nějaký film. Jenže Kulička byl mazanej a chytrej. Jel ve stomilionových podvodech s DPH a taky v drogách.

Ale jak to tak bývá, nakonec ho poldové dostali za desetimilionovej nedoplatek DPH. Kulda měl jít sedět na pět a půl roku. A v roce 2012, kdy mu hrozilo, že si pro něj už přijedou, aby ho narvali do lochu, měl telefon z Johannesburgu a bylo vymalováno. „Brácho, kámo, přijeď, tady budem dělat vejvary,“ říkal mu Krejčíř.

V Johannesburgu jsem ho vyzvedával na letišti. Kulička byl neskutečnej pařič. Pozdravil se se mnou. Vytáhl z tašky dva redbully a flašku vodky. Nejdřív vypil redbully, pak hned vodku a řekl, ať mu vytočím Radka. Tak jsem zavolal Káčka a dal mu ho na ucho. A Kulička na Radka: „Tak jsem tady, vole. Nemáš pro mě nějakej KO-KA-IN? Asi tak dvacet géček?“ Hrozně se u toho řezal smíchy. Radek asi taky.

Kulička byl neřízená střela. Káčko byl rád, že dorazil. Měl prachy, měl kvalitní kádry na vaření perníku a byla s ním sranda.

Krejčíř se pak rozhodl, že svůj byznys rozšíří za hranice JAR. První velkou zásilku chtěl dopravit do Austrálie. Ale skončilo to neslavně. Během cesty zmizela jak zásilka drog, tak jejich kurýr. Krejčíř je dnes v JAR vyšetřován za to, že mučil bratra drogového kurýra, aby z něho dostal informace, kde drogy jsou.

U soudu pak letos v létě vypovídal mučený bratr kurýra Bheki Lukhele. „Chceš zemřít jako voják? Tak dobře,“ řekl podle něj Krejčíř. A vzal rychlovarnou konvici a její vroucí obsah začal lít Lukhelemu na hlavu. Ten skučel a řval. Lukhelemu napuchla tvář, pak se mu sloupala kůže. Krejčíř to u soudu popřel. Řekl, že si to Lukhele musel vymyslet. Jenže kromě Lukheleho se rozhodli o celém případu promluvit i další svědci.

Zástup mrtvých

V JAR už zemřelo dvanáct lidí, kteří se pohybovali v Krejčířově okolí. S kulkou v hlavě nebo rozstřílení jako řešeto skončili jeho přátelé, ale také hlavní konkurenti nebo spolupracovníci v byznysu, kteří s ním jeli v praní špinavých peněz nebo v obchodu s drogami.

Krejčíř se před rozjezdem svého drogového byznysu vypořádal v JAR se všemi podstatnými konkurenty. Tím nejvážnějším byl Cyril Beeka, boss Kapského Města. Pokud by se měla tahle figura k někomu připodobnit, pak k Františku Mrázkovi, kmotrovi českého podsvětí. Jenže podobně jako Mrázek skončil i Beeka. Zabil ho nájemný vrah. Beeku rozstřílel na ulici stylem zabij a uteč. Beeka zastavil na křižovatce, v tu chvíli se k němu přiřítil vrah na motorce a spustil palbu.

V JAR také zmizel německý podnikatel Uwe Gemballa, který dodával Krejčířovi luxusní auta. Po půlroce byl nalezen mrtvý, zahrabaný v buši u Pretorie. Nájemní vrazi zabili také Lollyho Jacksona, majitele striptýzových barů v JAR, s nímž měl Krejčíř obchodní aktivity v realitách a v investicích. Vrazi pak zastřelili na ulici také Libanonce Bassama Issu, zvaného „Mrzák Sam“, který vložil do Krejčířových obchodů své peníze a žádal je vyplatit zpátky.

Jak to vlastně bylo s vraždou bosse Cyrila Beeky? K tomu je potřeba vědět, že v Kapském Městě je ještě jeden vlivný muž. Jmenuje se Mark Lifman. Je to významný podnikatel, lobbista a taky gauner. V polosvětě je považován za „software“, tedy mozek na byznys. Na špinavou práci mají takovíto bossové jiné lidi. Lifman měl jakéhosi Booysena.

Jerom „Donkie“ Booysen byl šéfem gangu Sexy Boys. Je to černoch, který hrával ragby. Až donedávna měli v Kapském Městě Booysen a Lifman gentlemanskou dohodu s Cyrilem Beekou, že proti sobě nepůjdou. Byl to pakt o ne-útočení. Žádné velké kamarádství, ale tolerování se.

Káčko si tyhle vztahy načetl. Bylo mu jasné, že mezi Lifmana a Beeku musí hodit vidle. Proto nabídl Lifmanovi spojenectví. Věděl, že pokud se chce zbavit Beeky, nesmí si proti sobě poštvat jinou silnou mafii.

Káčko jako boss Johannesburgu dal Lifmanovi záruky, že proti němu nepůjde, pokud se zbaví Beeky. Navíc mu slíbil, že si „spravedlivě“ rozdělí Beekův byznys. Byla to dohoda velkých bossů: Krejčíře a Lifmana. Radek mi pak říkal, že vraždu Beeky provedli lidi ze Sexy Boys.

Pravda je, že Krejčíř se s Lifmanem setkal asi tři týdny před vraždou Beeky. „Nemohu vám k tomu poskytnout žádný komentář,“ reagoval Lifman, když se ho na setkání s Krejčířem ptali novináři. A faktem také je, že šéf gangu Sexy Boys Booysen byl poslední, kdo se s Beekou před jeho smrtí viděl. „Jednali jsme spolu, ale bylo to jen velmi krátce. Byli jsme s Beekou přátelé,“ řekl Booysen. I Krejčíř popřel, že by měl s vraždou Beeky něco společného. „Jsou to jen nezodpovědné spekulace. Jakmile někdo uklouzne na slupce od banánu a zlomí si nohu, může za to Radovan,“ řekl.

Krejčíř byl ale velký hráč. Hodilo se mu budit dojem hodného a politicky pronásledovaného muže. Hodila se mu lepší image, aby přesvědčil soudy, že ho nemají vydávat do Česka a že mu mají udělit politický azyl. Hodilo se mu být obětí.

Jako z Bonda

V létě 2013 se před zastavárnou Money Point střílelo z dvanáctihlavňové zbraně, která byla zabudována pod poznávací značkou jednoho zaparkovaného vozu. Krejčíř právě vystupoval ze svého mercedesu, když někdo spustil střelbu z tohoto neobvyklého automatu dálkovým ovladačem. Jenže Krejčíř jako zázrakem přežil. Žádná kulka ho nezasáhla.

V podsvětí se pak začalo mluvit o tom, že to Krejčíř celé jen nahrál. Že to bylo jen divadlo, aby dokázal, jak mu někdo usiluje o život. I policie se k tomu později přikláněla. Pravda, Krejčíř si z incidentu nic nedělal. Jeho mercedes, na který střelba mířila, připomínal cedník. Ale on komentoval celou událost s klidem a s úsměvem na tváři. „Je to jako z Jamese Bonda. Ale takový je celý můj život… Tak já prostě žiju,“ řekl.

Krejčíř miloval filmy o agentech a mafiánech. A to natolik, že se jimi ve své zločinecké kariéře i inspiroval. Třeba Zjizvenou tvář s Al Pacinem v hlavní roli byl schopen si pustit několikrát za měsíc. Prý měl rád scénu, kdy mafián Tony Montana (Al Pacino) říká větu, která se stala jeho životním krédem: „Svět patří nám.“

Inspiraci ve filmech chtěl Krejčíř využít i v případě, kdy potřeboval „vyřešit problém“ se soukromým vyšetřovatelem Paulem O’Sullivanem. Detektiv se v JAR proslavil tím, že odhalil korupci na vysokých místech. Podařilo se mu usvědčit ze zločinů bývalého policejního prezidenta Jackie Selebiho, který byl v té době šéfem jihoafrické pobočky Interpolu. O’Sullivan se věnoval Krejčířovi a jeho aktivitám velmi intenzivně. Sbíral svědky a důkazy o jeho trestné činnosti a předával je policii. A to Krejčíře vytáčelo. Když o něm mluvil, neřekl mu jinak, než „sajrajt O’Sullivan“.

Radek jednou přišel a zničehonic řekl: „Miloši, jak jsi na tom s vrtulníky?“

Vykulil jsem oči. Vůbec jsem nechápal, kam míří.

„No, myslím letadla na dálkové ovládání. Jak to používají radioamatéři,“ vysvětlil.

„Nevím. Proč se ptáš?“

Věděl jsem, že se neptá pro nic za nic. Ale vůbec jsem nepochopil jeho další ďábelský plán.

„Byl by to dárek pro toho irskýho sajrata,“ řekl.

„Ty chceš na ten model zavěsit plastelínu?“ zeptal jsem se.

„No vidíš, jak jsi vnímavej,“ řekl Káčko.

Radek se úplně zasnil. Předpokládám, že se mu to v hlavě odehrávalo asi takhle: Já sedím někde v autě. Asi tak kilometr od O’Sullivana. A řídím na dálku ovládaný vrtulník, který má na sobě zavěšenou kameru a nástražný výbušný systém. Vrtulník letí, krouží nad O’Sullivanovou kanceláří a pak vrtulník nasměruju přímo do okna jeho kanceláře. Bum, prásk. Všechno vybuchne. Nikdo neví, jak k tomu došlo. Stopy po Káčkovi žádné. Nebylo potřeba vraha ani pistole. Na místě nezůstala kulka, žádná forenzní stopa.

Díval jsem se na Radka a přemýšlel, jestli to myslí vážně? Čekal jsem, že mi pak na konci týhle debaty ukáže DVD s nějakou bondovkou. Sedneme si do obýváku a všemu se pak zasmějeme.

Jenže Radek řekl: „Tak si o tom něco nastuduj. Mě by to moc bavilo.“

Pochopil jsem, že moje mise v JAR se blíží ke konci.

Radkovi měknul mozek.

Policie pak z jiných zdrojů získala další podklady a Krejčíře nakonec obvinila z podílu na přípravě vraždy O’Sullivana a také plukovníka Nkosana Ximbi, který řídil vyšetřování jeho případů.

Tehdy už to šlo s Krejčířem z kopce. Kromě nezdařeného obchodu s pervitinem ho zklamali i jeho spolupracovníci, kteří odbyli práci a špatně zahrabali jednu mrtvolu. Na širé pláni ve stepi u města Heidelberg, asi 50 kilometrů od Johannesburgu, našli Zimbabwana Phumlaniho Ncubea, který pracoval pro Krejčíře jako vymahač dluhů. Z podílu na jeho vraždě policie obvinila právě Krejčíře. Navíc se při vyšetřování této vraždy našel samopal R5, jímž byl zavražděn bývalý Krejčířův spolupracovník „Mrzák Sam“.

A pak přišla poslední rána.

Bylo úterý 12. listopadu 2013. V Krejčířově Money Pointu, který se nachází v Johannesburgu přímo naproti nákupnímu centru East Gate, v půl šesté večer vybuchla bomba. Nálož rozmetala místnost uvnitř prodejny. Exploze byla tak silná, že narušila statiku celého domu.

Uvnitř budovy bylo v tu chvíli pět lidí. Všichni čekali na svého bosse Krejčíře, který je svolal na důležitou poradu. Jediný, kdo na ni včas nedorazil, byl právě Krejčíř.

Tři lidé vyvázli se zraněními. Ale dva další výbuch nepřežili. Byl to Ronny Bvuma, na kterého byl podnik Money Point oficiálně napsaný, a také Jan „Kulička“ Charvát. Tomu nálož utrhla obě nohy. Byl na místě mrtvý.

„Nemůžu mluvit, brácho. Je to opravdu zlé, jsou tu velké problémy,“ řekl bezprostředně poté Krejčíř jednomu z reportérů, kterého znal osobně.

Mrtvý brod

Krejčíř sice tvrdil, že to byl pokus o atentát na něho, ale policie dosud stále nevyloučila možnost, že za výbuchem stojí naopak sám Krejčíř. Podle této verze se tak mohl Krejčíř zbavit svých věřitelů Bvumy a Charváta, kteří vložili své peníze do nevydařeného obchodu s pervitinem.

Ať už to byl pokus o atentát na Krejčíře, nebo naopak jeho snaha zlikvidovat věřitele, stala se z této události pověstná poslední kapka. Proti Krejčířovi se začali bouřit místní lidé, kteří si za domy ve čtvrti Bedfordview zaplatili nemalé částky právě proto, aby byli v bezpečí před okolní kriminalitou. „Obyvatelé se bojí večer chodit venčit i své psy na ulici. Mají strach, že vybuchne bomba nebo že se strhne přestřelka na ulici,“ řekla jedna z obyvatelek čtvrtě.

A realitní makléřka Tanya Sakota uvedla, že vraždy na ulicích a bombový útok se okamžitě promítly do cen nemovitostí. „Lidé chtějí žít v bezpečném prostoru. Nechtějí se stěhovat do místa, kde žije gangster Krejčíř,“ vysvětlila Sakota. V internetových diskusích pak lidé přejmenovali svou čtvrť na Deadfordview. Dead = mrtvý. Přeloženo celé: Deadfordview – Vyhlídka na mrtvý brod.

Prezidentův syn

Z „Krejčíře“ se stalo politické téma. Opoziční strana Demokratická aliance připravila petici, která vyzývala ke Krejčířovu vyhoštění. Strana v prohlášení uvedla, že vládnoucí „Africký národní kongres (ANC) má povinnost zajišťovat jihoafrickým občanům bezpečí a udělat maximum pro to, aby se Krejčíř ocitl v letadle směřujícím do České republiky“.

Pro vládní stranu ANC začal být Krejčíř přítěží. Ještě v době, kdy kolem něj neprobíhaly vraždy a pumové útoky, daroval Krejčíř této straně milion randů (asi dva miliony korun) na volební kampaň pro znovuzvolení prezidenta Jacoba Zumy.

Krejčíř si chtěl zajistit přízeň u nejmocnějšího muže v zemi. Proto se také seznámil se synem prezidenta Duduzanem Zumou. Udělal to jednoduše. Zjistil si, jaké má Duduzan koníčky, a seznámil se s ním na autodromu Kya-lami, kde je závodní okruh formule 1. Duduzan i Krejčíř milovali rychlá auta a závody ve vlastních tuningových vozech.

Mluvčí ANC Jackson Mthembu sdělil listu Mail & Guardian, který se o sponzorování ANC zajímal, že strana netuší, zda ji Krejčíř finančně podpořil. „Lidé, kteří podpoří ANC, ale nemají žádné speciální zacházení. Náš postoj je jasný: ANC nezajišťuje pro nikoho, kdo stranu podpořil, ochranu před zákonem,“ prohlásil Mthembu.

Krejčíř vytušil, že ztrácí podporu z vysokých míst. A rozhodl se pro neobvyklý krok. Sepsal prohlášení a svou kostrbatou angličtinou ho přečetl v televizi. „Z mého pohledu je Jihoafrická republika nejlepším státem pro život. Moje předměstí Bedfordview mi přirostlo k srdci a velmi mě bolí, když se ke mně donášejí nepodložená a divoká udání proti mé osobě,“ řekl Krejčíř. Chtěl opět budit soucit. Ale marně.

V pátek 22. listopadu 2013 Krejčíře sebrala zvláštní policejní jednotka Hawks a obvinila ho z přípravy několika vražd a z daňových podvodů. V době uzávěrky tohoto čísla byl Krejčíř stále ve vazbě. A soud s ním ještě neskončil.

Z Johannesburgu jsem odjel už v únoru 2012. Krátce předtím jsem se pohádal s Radkem. Bylo to zlé. Měl jsem divný tušení. Vyhodnotil jsem si situaci tak, že by mě jeho lidi oddělali. Tak jsem si naplánoval cestu do Prahy. Musel jsem to dobře navléct, aby si Radek nedomyslel, že vím… A že chci zmizet dřív, než se to stane.

Tak jsem rozehrál hru, že se potřebuju postavit na vlastní nohy a že v Česku mám připravený jeden rychlý byznys. Tak na šest měsíců. Taky jsem mu navrhl, že dovezu nějaký kafky na zářez, plus že se poptám po nějakém kvalitním vařiči „peří“ a že případně vyřeším záležitosti s jeho dlužníkama. Na tohle se Radek chytil. Peníze a pomsta. To je jeho hnací motor.

Nejdřív mi nadiktoval seznam svých dlužníků. Ale nejdůležitější úkol zněl: „Vyřešit Příbram.“ Tohle Radek nikdy nezapomene. Teda to, co se stalo jeho tátovi, když byl Radek v roce 2002 ve vazbě. Krejčířova otce Lamberta tehdy unesli a pak zabili, protože se chtěli dostat k penězům, které měl Radek na švýcarských účtech. Je jasné, že Káčko chce stále „Příbram“ zlikvidovat, oddělat Jaroslava Starku, Vlastimila Spěváka a Miroslava Ruse. Všechny tři z vraždy podezříval.

Vyřizovat „záležitost kolem Příbrami“ jsem ale samozřejmě v plánu neměl. Je to jeho boj, který si musí vyřešit sám. Pokud na to bude mít ještě sílu.

Kontaktovali jsme manželku Krejčíře Kateřinu, která žije v Johannesburgu, a požádali ji o zprostředkování rozhovoru s jejím manželem. Krejčířovi jsme pak poslali sérii několika otázek. „Odpoví?“ zeptali jsme se po čase Kateřiny Krejčířové. „Radovan vám vzkazuje, že naděje umírá poslední,“ řekla.

Prý se u toho usmíval.