Ukradené židovské náhrobky v dlažbě na Václaváku. Jel v tom i kmotr Mrázek

Jedno židovské přísloví praví: „Co náš rozum nevyřeší, to vyřeší čas.“ Skutečně – čas někdy vyřeší i zločin. Jako například v červnu 2008. Justice tehdy projednávala případ vraždy. Policie měla podezřelého a desítky nepřímých důkazů. Chyběl však hlavní důkaz – tělo zavražděné ženy.

U soudu se tehdy ocitl lékař z Tábora Vladimír Mikuš. Obžaloba tvrdila, že v únoru 2007 zabil ze žárlivosti svou milenku Marcelu Sekáčovou, protože se s ním chtěla rozejít. V první instanci Mikuše odsoudili jen na šest let za omezování svobody a ublížení na zdraví. A obžalovaný doufal, že soud vyšší instance ho pustí na svobodu.

Jenže zasáhl čas. Koncem června 2008 vyplavala na Orlíku u Žďákovského mostu plastová truhla s tělem zavražděné milenky Marcely Sekáčové. Truhly si všimli místní rybáři a zavolali policii. Důkaz vydala přehrada na poslední chvíli: bylo to pouhé čtyři dny před odvolacím soudem, od něhož si Mikuš sliboval osvobození. Namísto toho jej ale soud potrestal čtrnácti lety vězení za brutální vraždu.

•••

Právě čas a – chcete-li – i osud sehrály svou roli také v případu, který jsem léta sledoval. Nešlo v něm o vraždu, ale o dlažební kostky. I když zločin to byl také zavrženíhodný. Tyto dlažební kostky totiž pocházely z židovských náhrobků, které kdysi někdo ukradl na hřbitově, rozřezal a prodal. Dělo se to hlavně v době komunismu, židovské hřbitovy se takto pustošily ve velkém; šlo o organizovaný zločin.

Téma jsem okrajově zmínil v roce 2007 v souvislosti s případem zavražděného kmotra podsvětí Františka Mrázka. Jak jsem si přečetl v archivních dokumentech, právě on byl od roku 1989 podezřelý, že se na rozkrádání a následném prodeji židovských náhrobků z cenné švédské žuly podílel.