V Dolomitech jsem pochopil Ameriku

Každé léto mizím na pár dní do míst, kde, obrazně řečeno, zatáčky nekončí. Za uplynulé roky jsem projel na různých motorkách křížem krážem rakouské Alpy, letos došlo na italské Trentino. Hlavním důvodem byl tentokrát americký stroj z Milwaukee, který na mě čekal v milánském zastoupení firmy Harley-Davidson.

Aby bylo jasno: motorka pro mě byla vždy symbolem tepajících spánků pod helmou díky kolenu na asfaltu a lehkému „driftu“ zadního kola při výjezdu ze zatáčky. A tak jsem si těžko dokázal představit, že by něco mohlo překonat moji sportovní Aprilii.

Ale časy se mění a předsudky by měly jít stranou. Začal jsem se ptát: Co je vlastně důležité pro zážitek z jízdy? Maximální výkon? Ne za každé situace. Někdo potřebuje motorku k tomu, aby rozvezl za den co největší množství zásilek, a stačí mu omlácený skútr. Jiní propadnou kouzlu supersportu v oblečcích, jako kdyby vyskočili ze závodů MotoGP. Někteří potřebují terénní bestii, s níž by mohli vyrazit na rallye Paříž–Dakar, byť se pak většinou proplétají po dlažebních kostkách centrem města.

Dá se ovšem – jak jsem zjistil – dospět i do další fáze, kdy chcete stroj, který vám přinese dlouhodobou radost nejen na silnici a který bude mít v rodině srovnatelné místo jako váš domácí mazlíček, či dokonce některý z vašich lidských blízkých. A s tímhle pocitem radosti se naučila perfektně pracovat značka Harley-Davidson.

Nechat se hýčkat

Už v roce 1920 měla firma, která vznikla o osmnáct let dříve, dva tisíce zastoupení v 67 zemích světa. Přišly ovšem i krize. Ta největší na přelomu šedesátých a sedmdesátých let souvisela se změnou vlastníka a s nástupem dravé konkurence z Japonska. Lepší časy se vrátily začátkem osmdesátých let, když továrnu odkoupilo třináct členů bývalé exekutivy. A došlo i na další změny…