Filosof Ivan Chvatík: Nevypouštět zdánlivě učenou mlhu

Jsou nějaké formativní okamžiky nebo setkání, které vás v životě nasměrovaly?

Nutíte mne ohlédnout se na poslední léta na „osmileté základní škole“ v ulici Charvátově, tam, kde dnes stojí obchodní centrum Atrium. Měli jsme dva nezapomenutelné učitele. Krtek byl tělocvikář, ale učil nás také češtinu, a to tak dokonale, že na jedenáctiletce jsme se už nic nového z gramatiky a syntaxe nedověděli, a v podstatě mi to vystačilo na redigování Patočkových spisů až dodnes. Nejdůležitější však byl starý učitel chemie jménem Matauš. Kromě zajímavě a napínavě podané chemie nás stihl zasvětit bez ohledu na nějaké „učební osnovy“ takříkajíc do všeho ostatního, otevřel nám oči pro široký rozhled na většinu oblastí života a světa. Setkání s ním bylo pro mne nepochybně formativní.

Na jedenáctiletce to pak byla paní profesorka Tuháčková, která některé z nás opravdu uvedla do světa matematiky a geometrie, takže jsem pak neměl problém pokračovat ve studiu na fakultě jaderné fyziky. Říkalo se, že byla jednou z prvních žen, které bylo za první republiky dovoleno vyučovat matematiku na gymnáziu. Něco jako filosofii jsme vůbec neměli, ale přesto jsme s několika spolužáky objevili v Leninově spisu „Materialismus a empiriokriticismus“, že existoval filosof Ernst Mach a začali jsme zjišťovat, že marxismus je asi něco dosti primitivního a nezajímavého.

Co na Fakultě jaderné a technické fyziky ČVUT, kam jste se vydal po maturitě v roce 1958?

Tam jsem sice ještě zažil slavného profesora Běhounka, který se zúčastnil Nobileho výpravy na severní pól, ale formativně na mne zapůsobil v prvních dvou ročnících ďábelský profesor matematiky Alois Apfelbeck. Jeho přednášky ve velké posluchárně pro 200 lidí spočívaly většinou v tom, že před námi řešil nejobtížnější úlohy z obsáhlé sbírky příkladů z matematické analýzy od ruského profesora Děmidoviče, jejichž řešení evidentně neměl předem připravené. Občas se stalo, že se mu úlohu nepodařilo během plánovaných dvou hodin vyřešit, ale nikdy se nevzdal. S nezbytnou cigaretou v levé ruce za zády popisoval křídou a zase mazal jednu obrovskou tabuli za druhou, až se mu po další hodině podařilo dojít k výsledku. Podobně pak probíhaly zkoušky. Kdo zdárně vypočítal tři zadané příklady ze zmíněné sbírky, mohl dostat trojku. Kdo chtěl známku lepší, dostal další, daleko obtížnější příklad. Napínavé ovšem bylo, že když člověk tento nový příklad nezvládl, byl od zkoušky bez milosti vyhozen. Z více než 200 přijatých nás po druhém ročníku zbylo něco přes padesát.

Jak se ze studenta jaderné fyziky stane filosof a jak si tyto obory rozumějí?

Zde jsem tedy pochopil, co je to exaktní myšlení, a to se mi pak velmi hodilo při studiu filosofie. Umožnilo mi to citlivě rozlišovat, kdy je filosofická myšlenka vedena logicky čistě a důsledně a jeden argument navazuje beze švu na druhý, a kdy se naproti tomu jedná jen o pouhé vypouštění zdánlivě učené a rádoby hlubokomyslné mlhy. Ale zpátky na jadernou fakultu. Vzhledem k tomu, že jsem v té matematice přece jen nebyl tak úplně vynikající, nebyl jsem zařazen do kroužku fyziky teoretické, nýbrž technické. Problémy konstrukce a příslušenství jaderných elektráren mne však nijak nenadchly a stále více jsem pošilhával po záležitostech humanitních.

Napadlo vás zkusit změnit obor?

Byl bych patrně mohl přestoupit na fakultu filosofickou, ale bylo mi jasné, že její marxistické zaměření by mne uspokojilo ještě méně než ta fyzika a elektronika. V té době se i v našem komunistickém soustátí objevila nová věda – kybernetika, o které si zprvu i Martin Heidegger myslel, že v budoucnu „nahradí“ filosofii. Ve východním komunistickém impériu platila sice kybernetika zpočátku za buržoazní pavědu, ale pak to soudruzi přehodnotili. Patrně přece jen pochopili, že by nebylo marné mít nějaké počítače. Po absolutoriu jsem se tedy přihlásil k profesoru Janu Svobodovi na kybernetickou aspiranturu v Matematickém ústavu ČSAV. V lednu 1964 jsem byl přijat.