Jsem rád, že aspoň dejchám
10. prosince 2017
Reportér 12/2017 · Číslo 40
ZvětšitJana Ašenbrennerová
Osmasedmdesátiletý Rudolf žije už více než 45 let v malé vesnici v jižních Čechách. Bydlí v maringotce se psy a vaří si na kamnech. Koluje mnoho verzí jeho příběhu, záleží na tom, kdo jej zrovna vypráví. Co ho však ve skutečnosti přivedlo až tam, kde je, ví jen málokterý z vypravěčů. „Modlím se každý večer, před spaním. Když se pomodlím, tak je zase dobře,“ říká Rudolf. Svůj příběh teď vypráví on sám.
Samota mi nevadí.
Já nikdy mezi lidi moc nechodil, z práce domů a zase do práce, někdy jsem si zašel na pivo, ale nic víc. Nějaký zábavy nebo tak něco, to mě nebavilo. Tancování, na to jsem nikdy neměl ani pomyšlení. Práce mě bavila.
Do vsi jsem přišel v roce 1972, to mi bylo 32 let.
Zůstal jsem u strejdy – říkal jsem mu tak, jezdil jsem kolem jeho statku s károu na dříví do lesa a vždycky jsem zašel na mlíko. On tu bydlel, měl dobytek a byl tu sám. Bylo mi ho líto, a tak jsem s ním byl až do jeho smrti. To už je léta, to už je všechno pryč.
Dělal jsem v Budvaru v Českých Budějovicích 18 let. Myl jsem dřevěný sudy v ležáckým sklepě. Hned z Budvaru jsem to vždycky vzal do kláštera na mši svatou.
Podpořte Reportér sdílením článku
Česká fotografka žijící v USA.
VÝBĚR DNE
