Praha–Paříž, a zpět

Občan komunistického Československa se v druhé půli osmdesátých let vydává s cestovní kanceláří na Západ za železnou oponu – tak začíná povídka psaná pro Reportér, která vyšla v dubnu 2019.

Pravidelný rytmus expresu ho jemně euforizoval, napětí se s každým úderem kol proměňovalo v hravé představy, co všechno může v nejbližších hodinách a dnech prožít.

A jestli ho na hranicích vyvlečou z vagonu? No to by bylo hodně krejzy. Když se s nimi odmítl u výslechu bavit o nejbláznivějších převážně anonymních udáních na jeho divadelní a klubová vystoupení s písněmi, glosami a improvizovanými komentáři, vypadalo to s jeho cestovatelskou perspektivou víc než problematicky. Bylo mu jasné, že o nějakých devizových příslibech a cestovních doložkách už si může nechat jenom zdát. Jenomže to bylo před nějakými deseti jedenácti lety.

Teď se konalo září 1987. V marné touze po cestování po světě směrem západním už měl docela hrozivej absťák. Dal dohromady zbytky úspor a koupil si v cestovce týdenní zájezd do Paříže, a hle – vyšlo to. Něco viselo ve vzduchu. Návštěva nového kremelského vládce Michaila Gorbačova skončila vlastně zklamáním. Fámami natěšení Pražané čekali, že se omluví za srpnovou okupaci. To se ukázalo jako hodně přehnané. Za srpen se neomluvil, ale také se k němu nehlásil. Hodně se usmíval a měl na koho. Po dlouhé době Pražané upřímně vítali hlavouna. Už tehdy mu někteří jeho soudruzi ohrožení reformní perestrojkou škodolibě přezdívali „miněrálnyj sekretár“. Gorbačov si poprvé v dějinách Sovětského svazu troufl na boj proti rituálnímu alkoholismu nekonečných funkcionářských přípitků posvátným nápojem – vodkou.

Vzpomněl si ještě na jednoho Rusa, který byl Pražany vítán snad ještě s větším nadšením než Gorbi. Shodou okolností jeho jméno začínalo na stejné písmeno. Jmenoval se Gagarin. Pražany na ruzyňské letiště přitahoval nejen upřímný klukovský úsměv modrých očí sedmadvacetiletého majora, ale jistě i pocit hrdosti, že si první kosmonaut v dějinách lidstva pro svoji první zahraniční návštěvu zvolil právě Prahu. Každý si chtěl sympaťáka alespoň pohladit, a tak pod náporem těl nevydržel ani kordon esenbáků, který měl Gagarinovi zajišťovat hladký průjezd z letiště. Bylo zábavné vidět, jak starci z nejvyššího vedení vládnoucí strany nakonec museli vzít mladíka na svá ramena a prodírat se s ním jásajícím davem.