Pískající led a brusle. Dneska bude koupel

Sedíme na břehu Vranovské přehrady na dohled hradu Bítov. „Krásně hoří, co? Ještě že jsme nakonec našli ten zapalovač!“

Oheň jsem rozdělal za pomoci starých účtenek, které jsem našel v peněžence. Ale hoří, a to je důležité, protože co by to bylo za bruslařskou výpravu bez ohně a buřtů. Nůž jsme zapomněli, takže buřty nařezáváme ostřím brusle. Po půl dni stráveném na zamrzlých řekách Dyji a Želetavce chutnají náramně. V poklidném tempu jsme dnes nabruslili něco přes padesát kilometrů.

„Bruslení u nás má obrovskou tradici, která ovšem postupně vymizela, bruslení nějak vyšlo z módy,“ vypráví Honza Stodola, jedna z ústředních postav českého dálkového bruslení. „Každý si vybavuje fotky zamrzlé Vltavy v Praze obsypané bruslaři. To bylo za první republiky. Taky v Rychlých šípech jsou výpravy na bruslích barvitě popsané. Ještě v padesátých šedesátých letech se na každém rybníku hrál hokej, stačilo stlouct z prken mantinely. To dnes už neuvidíš.“

Nejsou brusle jako brusle

S Honzou nejsem na ledě poprvé a určitě ani naposled. Je studnicí vědomostí o ledu a bruslení na českých rybnících, řekách, přehradách a jakékoliv zamrzlé vodě vůbec.

„Moje máma ve čtyřicátých letech bruslila z Modřan na Vyšehrad po Vltavě, takže jsem to měl asi v krvi. Jak to šlo, byl jsem někde na rybníku. Ale ten první velký výlet přišel v osmnácti,“ vypráví Honza o začátcích své záliby, ze které se stala životní láska. „Byl jsem u někoho na chalupě na Orlíku a napadlo mě, že pojedu na bruslích po Otavě do Písku. Takže jsem to vzal po Vltavě na Zvíkov, tam jsem odbočil na Otavu, jenže na dalším soutoku jsem si spletl Otavu s Lomnicí. Lomnice je totiž na soutoku větší, takže jsem pokračoval po Lomnici a skončil místo v Písku někde v lese u potoka. Žádné GPS přístroje a mobily nebyly, mapu jsem neměl. Navíc jsem vyrazil v obyčejných kanadách (běžné brusle na hokej – pozn. red.).“