Poznala jsem, že sem patřím
4. srpna 2019
Reportér 08/2019 · Číslo 60
Poznala jsem, že sem patřím
Zvětšitfoto autor a německé velvyslanectví v Praze
Během několika let dokázala vybudovat v zapadlém Šluknově Charitu, kterou navštěvuje téměř 300 dětí. Její rodiče byli vysídlení sudetští Němci, ona ještě před patnácti lety pracovala v Mnichově, ale do vlasti jejích předků ji to táhlo. Společně se svými českými kolegy, například Kamilou Svobodovou, nyní pomáhá dětem i dospělým. Koncem června za to Eva Habelová získala vyznamenání od německého spolkového prezidenta.
Poznala jsem, že sem patřím – říká tichým hlasem Eva Habelová v podkroví domu, v němž od roku 2011 funguje Oblastní charita Šluknov. Trošku to zní, jako by se omlouvala, spíš je to však výraz síly, která z ní vyzařuje. Překonat toho musela nepočítaně. Cizinka – navíc potomek sudetských Němců – se rozhodla starat o děti ze sociálně slabých rodin, což na Šluknovsku znamená především děti z romské komunity.
Je to téměř fascinující, uvážíme-li, jaký má řada Čechů vztah k oběma zmíněným skupinám.
Dva měsíce málo
Ještě v roce 2005 seděla vystudovaná etnografka Dr. Eva Habelová v příjemně zařízené kanceláři v suterénu Sudetoněmeckého domu v bavorském Mnichově. Jako Heimatpflegerin (čeština nemá pro výraz správný překlad, snad by se dalo říci pečovatelka o domovinu) se starala o udržování kulturního dědictví sudetských Němců odsunutých po roce 1945 z tehdejšího Československa. Organizovala výstavy, zpovídala pamětníky, komunikovala s českými muzei a dalšími institucemi.
K tématu měla blízko už od narození. Maminka Evy Habelové pocházela z Oder v Moravskoslezském kraji, tatínek z Nového Boru. Coby sudetské Němce je československý stát v roce 1945 nuceně vysídlil; poznali se až v Bavorsku, kde obě rodiny skončily.
Eva Habelová (plným nepřechýleným jménem Evelin Maria Habel) přišla na svět v roce 1958 ve Waldkraiburgu, městě, které po válce vzniklo na místě bývalé továrny na výbušniny právě pro vysídlence a uprchlíky z Československa a z bývalých německých zemí, například z východního Pruska. Přestože patří ke generaci, která se už narodila mimo československé území, k vlasti svých rodičů měla vždy vztah. Jako Heimatpflegerin pracovala v Mnichově devět a půl roku. „Byla to skvělá práce, hodně jsem cestovala po České republice. Bavila se s lidmi, moc mě to bavilo,“ říká česky s německým přízvukem. „Ale zároveň jsem si čím dál častěji říkala, že bych chtěla dělat ještě něco jiného, co má větší smysl. Kolega jezdil každý rok na dva měsíce do zahraničí pomáhat potřebným, začala jsem o tom uvažovat také,“ vzpomíná.
Podpořte Reportér sdílením článku
Pracuje jako ředitel médií společnosti Internet Info.
VÝBĚR DNE
