Zvedl jsem fotoaparát a instinktivně to zmáčkl

Sídlištní byt na pražském Jižním Městě prosvěcují paprsky odpoledního slunce. Dopadají i na prosklenou vitrínu s několika starými fotoaparáty; nic jiného však nenaznačuje, že jste se ocitli v bytě člověka, jenž fotografoval celý svůj aktivní život.

Na bílých stěnách visí především obrazy všech možných velikostí – fotky žádné.

„Jestli ještě fotím? Ne, přestal jsem víceméně ve chvíli, kdy jsem skončil ve Světě v obrazech a šel do penze. To bylo asi v roce 1988, pokud si dobře pamatuji. Pak jsem ještě doma občas něco fotil, ale proč to dělat do šuplíku. Úplně jsem s tím sekl, když se přešlo na digitál,“ říká fotograf Bedřich Kocek. V červnu mu bude 95 let, přesto má o fotografické technice stále dobrý přehled: dodává, že digitální fotografie by ho bavila, hlavně kvůli jednoduššímu zpracování fotek.

„Když to srovnám s tím, jak jsem si musel na služebních cestách dělat improvizovanou fotokomoru v hotelových pokojích, je digitál neskutečný pokrok,“ říká. „Vzpomínám si, jak se mi jednou dokonce stalo, že jsem vyvolal negativy a pak si je polil kořalkou. Ale zachránil jsem je,“ směje se.

Příběh obchodního příručího

Kariéra fotografa začala pro Bedřicha Kocka podobně jako u řady jeho tehdejších vrstevníků – zájmem o focení. Ještě před druhou světovou válkou se vyučil číšníkem, obchodním příručím a výrobcem sodové vody, aby měl – slovy rodičů – nějaké solidní zaměstnání. Už tehdy se však hodně zabýval fotografií, kupoval všechny možné fotografické knížky a chodil na výstavy.