Študenti, hašiš a svět, co nedává smysl

Některé vzpomínky se zasunou hluboko do mysli, v tichosti tam celé roky hibernují a pak se vrátí zpátky, pokud se aktivuje ten správný spouštěcí mechanismus. Když mi toho srpnového rána přistály v mobilu dvě nepodepsané esemesky z neznámého čísla, otevřel se paměťový trezor dokořán. Vybavily se mi horké letní dny v zaprášeném městě, aromatický kouř z pálení roští, který se vinul tím samým městem za vlezlých zimních večerů, skvělá chuť rýže s rozinkami a pečenou kozou, umaštěné prsty, talíře a plastové ubrusy, smrad lidí, kteří se nemyjí a týdny si nemění fusekle. Vzpomínky na svět pod Hindúkušem.

„Co na to říkáš, Danny? Študenti to tam pěkně kosej, co?“

„Jestli to takhle půjde dál, je z toho do roka a do dne zase nějakej zasranej chalífát.“

Pustím si televizi. Po dlouhé době není zpravodajství plné covidu, ale lidské tragédie, která se právě odehrává tisíce kilometrů daleko. „Tálibán už kontroluje většinu afghánského území. Vojáci tamní armády skládají zbraně, svlékají uniformy a utíkají, aby se vyhnuli represím radikálů.“

Že dvacet let poslední války v Afghánistánu dopadne neslavně, se vědělo dlouho. Jenže když člověk vidí negramotné fousáče v turbanech a sešmajdaných plastových pantoflích, jak si berou tuhle nešťastnou zemi zase za rukojmí, je to beznaděj. Vezmu telefon. Kdo mi posílá ty pitomé zprávy? Nikdo neodpoví. Myšlenky na afghánský průser nemizí a hluboko uložené vzpomínky se vynořují jedna po druhé. Před patnácti lety jsme tam stavěli kliniky a školy. A zažili věci, které by nikdo normální nepochopil.

•••