Nahoru, dolů, spolu. Češi nazuli tulení pásy

Den před loňským Silvestrem už na lanovky na horách směli jen pěší turisté. Lyžování bylo vyhodnoceno jako epidemiologicky rizikové, a vláda tak pro lyžaře dopravu na kopec zakázala. Přesto byla na červené sjezdovce na špindlerovském Medvědíně spousta lidí s lyžemi. Polovina z nich šlapala téměř v zástupu nahoru, ti, co už tam došli, jeli vedle těch šlapajících zase dolů.

Češi po uzavření skiareálů začali prakticky z týdne na týden v masovém měřítku objevovat skialpy. Stoupání po zavřených sjezdovkách určitě nesplňuje definici skialpinismu, což má být pohyb na lyžích ve volném horském terénu. Pro mnohé to však bylo první seznámení se speciálními lyžemi, botami, vázáním a stoupacími pásy, díky kterým lze kombinovat chůzi do kopce a sjezd dolů. Řadě začátečníků se pak nový způsob pohybu po horách zalíbil, nacházeli si výšlapy a svezení odpovídající jejich možnostem a teď tvrdí, že tuhle „svobodu na sněhu“ chtějí alespoň občas pěstovat dál.

Není to přitom tak dávno, co se skialpu oddávalo jen pár zkušených horolezců zvyklých pohybovat se v náročném horském terénu. V původním pojetí jde totiž o extrémní sport, při kterém se může chůze s lyžemi na nohou kombinovat se zimním lezením za pomoci cepínu a lana nebo se sjížděním opravdu extrémních svahů. Někteří pravověrní skialpinisté proto označují méně náročné verze svého sportu jinými jmény, například jako skitouring nebo speedtouring. Podstata všech těchto disciplín je ovšem stejná a vedle hledání různých názvů můžeme mluvit také o zlidovění skialpinismu.

S lehkou nohou

Na cestě k rozšíření skialpinismu do širších vrstev najdeme několik různých milníků, jeden z nich však vyniká. Datuje se do roku 1984, kdy se Rakušan Fritz Barthel vrátil ze své skialpové túry na Mont Blanc a zcela vyčerpán začal přemýšlet o tom, co změnit, aby se chůze s lyžemi na nohou zjednodušila. Až do devadesátých let minulého století totiž bylo běžné, že skialpová výbava vážila hodně přes deset kilogramů a velký podíl na celkové hmotnosti mělo vázání.

Barthel následně vyrobil první prototyp bezrámového lyžařského vázání Low Tech, které je dnes standardem skialpinistické výbavy na celém světě. Spolu s tím došlo i k odlehčení ostatních částí vybavení: karbon umožnil vyrábět pevné a velmi lehké boty, skialpové lyže se hmotností dostaly k hranici jednoho kilogramu. Dnes se skialpový komplet svou vahou může blížit hmotnosti běžek. Chůze s ním je proto nesrovnatelně jednodušší a komfortnější než třeba před patnácti dvaceti lety, a tedy atraktivnější pro mnohem vyšší počet zájemců.