Česko bez identity a úcty k hodnotám

Nemám za základní problémy dneška ani necyklické kolapsy světové ekonomiky, ani rozhýbanou geopolitiku včetně asiatsky imperiálního útoku Ruska na západní svět. Nepovažuji za ně ani notoricky rozdělenou českou společnost. Tomu všemu civilizovaný svět čelil vždy a bude čelit, neboť vzdor dobovému optimismu politika neskončila.

Za základní problém dneška ovšem považuji otázku identity českého politického národa. Jaký jsme stát. Co jako občané chceme od svého státu; co mu nabízíme a co mu nedovolíme. Zda se se svým státem ztotožňujeme. Protože právě jen identita státu, jeho barva a chuť, a většinově sdílené hodnoty odpovídají na otázku, jak a zda takovým kritickým momentům, jakým je třeba zmíněný ruský útok, chce a umí čelit.

•••

Česká státnost vlastně nikdy autenticky nepřijala moderní a především pozitivní inspiraci ze západního civilizačního, kulturního a myšlenkového okruhu. Historicky byla vždy založena na národních mýtech; na mýtech vrozeného demokratismu českého národa, utlačovaného a vždy znovu zrazovaného. Je-li pojem národního mýtu definován (mimo jiné) jako většinově sdílený narativ, jenž legitimizuje význam a aspirace národní komunity ve světě, pak ten český je historicky založen na obraně krve a jazyka; od Kutnohorského dekretu po národní obrození. Šlo jen o prosazování kmene vůči ostatním; proti všem, chcete-li. Ještě v roce 1918 Masaryk vysvětloval fikci neexistujícího československého národa jako zkratku označující budoucí vládnoucí kmen v Československu, tedy Čechy a Slováky. Mýtus údajně existujícího národa byl vložen do genetického kódu nového státu, a to se všemi důsledky; a s odepřením práva národů na sebeurčení ostatním, menšinovým etnikům v zemi, dokonce byť jen ve formě autonomie.

Rubem toho všeho je nepřiznání jakékoli vlastní odpovědnosti; vždy to bylo o nás bez nás. Vždy ukazujeme na odpovědnost někoho jiného, Habsburků, na mnichovskou zradu velmocí, kohokoli. Národní mýty sloužily jen národnímu sebepotvrzení. Podstatné ale je, že nebyly pozitivní; nešlo o jiné než státoprávní aspirace, nešlo ani o civilizační hodnoty, ani o postavení individua, člověka a občana českého státu. Nikdy nenásledovaly Západ, jenž se před staletími obrátil namísto principu národa k hodnotě rovného individua (člověka a občana), jeho práv a důstojnosti.

V době, kdy v amerických koloniích vznikala nejstarší platná ústava a poté francouzská Deklarace práv člověka a občana, se v českých historických zemích usebíralo národní obrození. Euroatlantický Západ už překonal svůdný Rousseauův mýtus o idylickém přirozeném stavu lidstva a vlastnictví jako zdroji nerovnosti a opřel se o základní občanský princip rovnosti. Český vzdělanec, rychtář Vavák, však v té samé době touží po korunovaci císaře českým králem a křižuje se před francouzskou „rebelií“. Národní program prosazuje česká politická elita dalších sto let.

Západ se v druhé polovině dvacátého století, v reakci na Mussoliniho pochod na Řím a zahození italského parlamentarismu a po Hitlerově regulérním volebním vítězství, vyrovnal i s mýtem o demokracii jako vládě (jakékoli) většiny. Podstatu demokracie našel v základních hodnotách společenské smlouvy: zejména v principu právního státu a univerzálním konceptu lidských práv. Žádná slušná moderní ústava se bez něho neobejde. Napříště se účelem demokratického státu rozumí obrana důstojnosti individua a jeho práv; a všechna ustálená pravidla výkonu a omezení státní moci a její organizace slouží jen tomuto cíli.