Přichází ranhojička Želvího ostrova

V osadě Weitchpec není mobilní signál, zato se mi nad hlavou míhají draví ptáci a hluboko pode mnou šumí peřeje řeky Klamath. V odlehlém kraji rezervace národa Juroků v lesích Severní Kalifornie se divočina mísí s těmi nejbolestnějšími projevy civilizace. Na lavičce u jediné zdejší silnice posedává skupinka omámených mladých lidí.

„I my tu máme problémy s alkoholem, drogami nebo vysokou nezaměstnaností,“ vypráví na terase srubu, který slouží jako sídlo kmenové správy, Elizabeth Azzuzová. „Nedávno jsme tu právě z těchto důvodů měli epidemii sebevražd. Během roku a půl se tu zabilo sedm mladých lidí od šestnácti do dvaatřiceti let.“

Aspoň k částečně indiánskému původu se ve Spojených státech hlásí necelých sedm milionů lidí, většina jich žije mimo rezervace. Federální vláda uznává o něco méně než 600 národů, které mají kromě autonomie smlouvami zaručený nárok na zvláštní podporu, například zdravotní péči zdarma. Ale realita je často jiná, indiánské komunity jsou podfinancované, některé špatně hospodaří a celkově patří ke skupinám s velkými sociálními problémy a často se potýkají s násilnostmi a kriminalitou. Mají také o pět a půl roku nižší předpokládaný věk dožití než jakékoli jiné etnikum v zemi, a to i kvůli chronickým nemocem. Také proto na ně tak tvrdě dopadá pandemie covidu-19.

Přestože bychom dnes za indiánský symbol spíš než týpí mohli považovat kasina, která kmeny na svých územích smějí provozovat coby zdroje příjmů, a přestože mnoho Američanů s domorodou krví žije běžným západním stylem života, i tradice jsou stále živé. A nejenom při pow-wow, tedy slavnostech s tradičními tanci, jídly či zbožím.

Elizabeth žije v jurocké rezervaci způsobem, jak to zná z dětství. V domě bez elektřiny. Tu si v nutných případech vyrábí generátorem. Pěstuje si jídlo i léčivé byliny na zahrádce, a kdyby bylo potřeba, i jelena by prý svedla ulovit a zpracovat. Během studií poznala život ve městě, ale rozhodla se vrátit se do lesů svého rodného kraje.