Sbohem, lední medvědi, mířím za tučňáky

Bylo brzy ráno, když můj nejlepší kamarád Ondřej začal křičet: „Medvěěěd, medvěěěd!“ Nejdřív jsem myslel, že si dělá srandu, ale pak jsem se podíval směrem k oknu. Prakticky celé ho zakrývala hlava, masivní krk a chlupaté tlapy. Jeden z nejnebezpečnějších predátorů planety na nás hleděl ze vzdálenosti jednoho metru.

V minulosti jsem si tuhle situaci mnohokrát v hlavě přehrával, denně totiž provádím zákazníky divočinou se psím spřežením – avšak realita překonala představy. Kamaráda Jiřího jsem poslal pro hrnec a pánev a sám si připravil předem nabitou signální pistoli a pušku. Následující minuty běžely rychle. Naštěstí jsme odehnali medvěda zvukem kovového nádobí, a nemuseli tak použít zbraně. Vypadal zdravě a nažraně, ale s ledními medvědy nikdy nevíte. Hned potom jsem se raději vrátil k už skoro zapomenuté rutině ze začátku mého života na Špicberkách – šel jsem na záchod s puškou.

•••

Jak bych se představil?

Miluju život mimo moderní společnost – chatu bez tekoucí vody a elektřiny, svíčky, smečku psů i možnost vidět divoká zvířata v přirozeném prostředí.

Po ukončení bakalářského studia v roce 2008 jsem se na nějakou dobu usadil v kanceláři, ale brzy mi došlo, že tudy cesta nevede. Zřejmě to prožívá spousta lidí – dennodenní stres, víkendové párty a tvrdé pondělní návraty do pracovní reality, která mě ani trochu nenaplňovala. Vydržel jsem pár let, ale nutkání odjet do světa bylo příliš silné. Dal jsem výpověď a odjel na Nový Zéland a poté do Polynésie, Austrálie a jihovýchodní Asie.