Nekamenujte průzkumníky

První věc, kterou musíme mít při hodnocení spolehlivosti průzkumů na paměti, je, že věda, z níž se vychází, tedy sociologie, neumí měřit stejně přesně jako fyzika nebo chemie. Současně má jednu nepříjemnou vlastnost společnou s výzkumem kvantových jevů – výsledek měření není nezávislý na měření samotném. Jinými slovy: agentury veřejné mínění nejen popisují, ale i spoluvytvářejí.

Průzkumů se zúčastňují spíše lidé, kteří agenturám důvěřují. Ti, kdo je považují za prodloužené ruce politických stran, se jim naopak spíše vyhnou. A skalní příznivci některých stran rádi odpovídají na otázky v těch průzkumech, které jsou známé tím, že signalizují lepší výsledek právě pro jejich favority.

Je zde ovšem další, nový trend. Obecně platí, že velkou překážkou v práci výzkumných agentur je v současnosti klesající ochota lidí zúčastnit se průzkumů. Krátce po listopadu 1989 jsme u nás dosahovali response rate (tedy podílu osob, od nichž se podařilo získat aspoň nějakou odpověď) kolem 90 procent. Dnes se musí agentury spokojit s mnohem menší ochotou ke spolupráci, někdy odpoví dokonce jen 30 procent oslovených. Agentury se snaží vyvážit tento problém používáním takzvaných smíšených modelů, kdy část dotazování proběhne osobně v domácnostech, část se uskuteční – pro respondenta komfortněji – telefonicky a část ještě komfortněji přes internet, ale skupina důsledných odmítačů zůstane tak jako tak neprozkoumaná. Snaha obejít tento problém analýzou sociálních sítí se zdá být správná a nadějná, zatím ale nikdo nepřišel s návrhem, jak poznatky z průzkumů a analýz na sítích spojit do jednoho volebního modelu.

Druhým významným faktorem je mělkost a proměnlivost politických postojů. Když jsem se v devadesátých letech minulého století učil dělat volební výzkumy, platila za jednu z klíčových publikací v oboru kniha Richarda Rose The Loyalties of Voters (Voličská loajalita). Spis (především na britském základě) vysvětloval procesy mezigeneračního „dědění“ voličského chování a analyzoval příčiny jeho pozvolných změn. Předpoklad pozvolnosti však už neplatí; společnost se změnila, lidé často do poslední chvíle nevědí, zda budou volit a komu by vlastně chtěli dát hlas.

Určitě k tomu přispěly sociální sítě, které silně podporují názorovou nestabilitu a ze změn postojů dělají společenskou normu. Hlavní příčinou rychlého kolísání voličských nálad je však propad politiky. Slabé strany a slabé politické osobnosti, úředníci na postech lídrů a na druhé straně populisté bez výrazného politického programu vytvářejí prostor, ve kterém je pro běžné občany obtížné najít dlouhodobé postojové ukotvení. I proto se v českých poměrech pětina až čtvrtina voličů rozhodne, zda a koho bude volit, až těsně před hlasováním. Ještě o den dva dříve to nevědí a pro výzkumníky je téměř nemožné odhadnout, jak se rozhodnou.