Hledáme jednoduché odpovědi

Touha po jednoduchých politických receptech a silných vůdcích není rozhodně českou specialitou. Nástup populismu ukázaly americké prezidentské volby, mnoho příkladů máme i v Evropě. Za pouhé tři čtyři roky narostla podpora nizozemských svobodných Geerta Wilderse o osmnáct procentních bodů, v Rakousku posílili svobodní o třináct procentních bodů a jsou zřejmě v evropském srovnání momentálně vůbec nejsilnější. Z trochu jiného úhlu můžeme pohlížet na situaci ve Francii s jejím prezidentským systémem, kde jde o konkrétní osobnosti. Marine Le Penová tam za stejnou dobu posílila o deset procentních bodů a účast ve druhém kole prezidentské volby má skoro jistou.

Mohli bychom se radovat, že něco podobného se zatím nepodařilo Tomiu Okamurovi a jeho dvěma dětem, tedy Úsvitu a SPD. Důvodem ovšem není nějaká úžasná demokratická vyspělost české společnosti, nýbrž spíše rozdrobenost stran a hnutí, které se u nás zaměřují na sbírání protestních hlasů.

Vina velkých stran

Ještě předtím, než probereme situaci v České republice, zastavme se u již zmíněného Rakouska – státu, s jehož životním stylem i životní úrovní se rádi srovnáváme. Skok v podpoře Svobodných tam letos vedl k nečekanému výsledku prvního kola prezidentských voleb, v němž propadli kandidáti obou tradičních, „systémových“ stran, tedy socialistů a lidovců.

Na první pohled šlo o velké překvapení: když se ale podíváme, jak se vyvíjely postoje rakouské veřejnosti za posledních přibližně dvacet let, zjistíme, že nešlo o tak nepředvídatelnou událost. Volební účast pomalu klesala (i když je stále daleko vyšší než u nás) a podíl hlasů pro alternativní, tedy protestní, antisystémové a extrémní strany pozvolna rostl. Mimochodem i proto, že se stále objevovala nová uskupení, která tradičním stranám odlákávala jejich kdysi kmenové voliče, a samozřejmě také proto, že obě tradiční strany, socialisté a lidovci, se chovaly až příliš sebejistě a panovačně.

U nás máme antisystémové politické subjekty od roku 1990, tedy od samého počátku demokratické soutěže politických stran. V první řadě jde o komunisty: ti v komunální i krajské politice odvádějí v mnoha ohledech normální politickou práci, která se neliší od tradičních nekomunistických stran, avšak na celostátní úrovni KSČM opakovaně předkládá nejrůznější málo demokratické koncepce a postoje. Kdysi, v devadesátých letech, jim zdatně sekundovali Sládkovi republikáni, skutečnou ránu celkové pozici systémových a programových stran však zasadily až Bártovy Věci veřejné.