A teď přijde czexit?

Rozhodnutí britských voličů, že země má opustit Evropskou unii, bude mít nepochybně dopad na již dost euroskeptické Česko. Už vítězství zastánců vstupu v referendu roku 2003 bylo opticky zkresleno tím, že značná část odpůrců tehdy nehlasovala. Důvěra v Unii navíc klesá od roku 2008 – lidé ji zjevně činí spoluodpovědnou za hospodářskou recesi a za migrační krizi.

Zhruba před rokem se konalo referendum – v Řecku. Tehdy šlo o to, zda má země přijmout podmínky věřitelů: voliči se rozhodli je nepřijmout a ve hře byla reálná možnost, že Řecko nedobrovolně opustí eurozónu, nebo dokonce i samotnou Evropskou unii. Tato možnost dostala název grexit. Začalo se spekulovat, že eurozónu by mohlo opustit v zájmu zachování vlastní ekonomické stability také Německo; nebo že by mohla vzniknout jakási dvojrychlostní Evropa s německým ekonomickým jádrem. Pojem dexit se tehdy neobjevil, zato byl brzy na stole brexit – tedy otázka britského vystoupení z Unie. A v Česku se zase objevil pojem czexit.

V Británii převážily předposlední červnový čtvrtek hlasy pro odchod z Evropské unie, což bez ohledu na další postup vyjednávání o změnách vztahů mezi ostrovním státem a „pevninskou“ Unií určitě posílí české euroskeptiky.

Období jednoho Západu

Evropská zkušenost přitom ukazuje, že od referenda k reálné politické akci je mnohdy hodně daleko. Známe to z procesu schvalování Lisabonské smlouvy a víme také, že táž vláda, která vypsala řecké „dluhové“ referendum, pod ekonomickým tlakem prakticky vše, co referendum odmítlo, nakonec přijala. Jak se tedy bude po červnovém referendu vyvíjet vztah Británie a „zbytku“ EU, je zatím ve hvězdách.

Přesto dopady existují. Už samotná možnost brexitu u nás sehrála roli katalyzátoru evropské debaty. Ta se v České republice vedla již před referendem o vstupu do Unie, pak byla po jistou dobu zatlačena do pozadí a znovu vyplula na povrch pod vlivem ekonomické recese i nedávné krize v eurozóně a zejména krize uprchlické.

Je sice pravda, že v roce 2003 skončilo české referendum z právního hlediska zcela jasným ano (77,3 procenta pro vstup do EU, jen 22,7 procenta proti), sociologický pohled na tehdejší situaci však nabízí o něco složitější obrázek. Největší názorovou skupinu totiž netvořili lidé hlasující pro, těch bylo ve společnosti jen 41,7 procenta, ale lidé nehlasující, kterých bylo přibližně 3,8 milionu, tedy 46 procent oprávněných voličů. Údaje z tehdejších průzkumů ukazují, že mezi nimi téměř v poměru 2 : 1 převládali odpůrci členství nebo přinejmenším lidé nedůvěřující Evropské unii. Když si tedy uděláme obrázek na základě kombinace výsledků referenda a dat sociologických průzkumů, uvidíme, že prounijní proud neměl zdaleka takovou převahu, jak by se podle výsledků hlasování mohlo zdát.