Oráčovský kandidát

Ondřej Bureš se rozhodl kandidovat na prezidenta. Tedy: rozhodnutý byl dávno, jen potřeboval najít způsob, jak odstínit hlasy, že o nejvyšší úřad by neměl usilovat někdo, kdo má problémovou minulost z dob komunismu i polistopadových let. StB, KSČ, dluhopisy, dotace, blablabla, kecy. Ing. Ondřej Bureš je politik a podnikatel. V posledních letech vždy dokázal oslovit velkou část populace. Měl na to Matouše Běhounka. Odborníka na politický marketing a PR. Teď Běhounka staví před nejtěžší úkol kariéry.

„Maťo, jste nějaký zaražený, vám se to nezdá, nebo co jako?“ Matouš Běhounek může šéfovi říct cokoli, s jedinou výjimkou. Šéf se dlouhodobě tváří, že dotační kauza, kvůli níž stane zanedlouho před soudem, je natolik vykonstruovaná, že není. Popření. Vytěsnění. „Vymlčet téma“, to ostatně Běhounek Bureše dlouhodobě učí. Teď to moc nejde.

„Pane předsedo, super že jste se konečně vyjádřil, je to i načasované…“

„Co mi to tu za kecy vykládáte? Já poznám, že se vám něco jako nezdá na tom.“

„Ne, jsem rád, že jste to rozhodnutí učinil, po víkendu to začneme veřejně hrát, akcent na rodinu, oběť, vaše paní si nepřeje…“ Burešovi na už tak kyselém obličeji zahrál škleb. Běhounek ho zachytil, věřil, že má záchytný bod, kterým odvede pozornost od toho, co chtěl Bureš slyšet: „Ano, vím, že vaše paní naopak moc chce a moc vás do toho tlačí, čili – čím víc to ona chce, tím víc vy musíte přesvědčovat lidi, že to právě ona nechce.“ Bureš se podíval zkoumavě. Tuhle metodu – vytvářet dojem opaku reality a sám tomu uvěřit – mu přece Běhounek vštěpuje od nepaměti.