Obrazy Ukrajiny. Sveřepost a hrdost

Když před dvěma lety vydali fotografové ze sdružení 400ASA objemnou publikaci Lost Europe, leckdo se mohl ptát: Opravdu je na těch snímcích Evropa? Byť podle názvu ztracená? Tohle je (taky) náš kontinent? A hlavně: tohle je náš kontinent nikoli před mnoha desítiletími, ale dnes či v minulosti relativně nedávné?

Karel Cudlín, Jan Dobrovský a Martin Wágner zachytili objektivy Ukrajinu. Ano, tu Ukrajinu, o níž jsme donedávna neměli moc informací. Země geograficky středně vzdálená, politicky se snad přibližující a lidsky jistě blízká, už pro to množství tamních občanů, bez nichž by Česko mělo problém v mnoha oborech. Čímž tak zhruba znalosti většiny z nás končily.

Z relativního blahobytu střední Evropy jsme se mohli na ty snímky dívat s pocitem shovívavosti, pochopení, třeba i jistou mírou dojetí. Ty záběry totiž vtíravě evokují dobu sovětského světa, z něhož jsme před více než třicet lety odešli. Ne že by snad autoři přistupovali k objektům svého zájmu povýšeně. A už vůbec ne, že by fotili skanzen. Přesto bylo možné se na řadu těch fotek dívat se smířlivým pousmáním, s pocitem něčeho, co je nám nedefinovatelně blízké.

Někteří z mojí generace a těch ještě starších snad mohli cítit i jakýsi nostalgický závan myšlenky, že když žili v (téměř) totožných kulisách dlouho své životy, chtějí se k nim podvědomě vracet. Že když opravdu skoro stejně vypadal prostor a čas našeho dětství a dospívání, máme možná tendenci si podobné záběry idealizovat. Spojovat s domovem, bezpečím. Nebo naopak s určitým stupněm zadostiučinění. To už je přece pro nás pryč, daleko…

Bylo těžké najít jednoznačnou odpověď, ale pohled na ty fotky byl zneklidňující i v klidné době. A současná realita ruské barbarské agrese vůči Ukrajině nám ukazuje, že jsme ty fotografie ani signály, které z toho prostoru přicházely, opravdu neuměli dekódovat. Představa, že by se právě tahle část Evropy stala bojištěm, které změní moderní učebnice dějepisu, se nezdála být realistickou. Možná i proto, že v nepřekvapivě zasvěceném doprovodném textu k fotografiím z pera reportérky Petry Procházkové, věnující se léta postsovětskému prostoru, se lze o Ukrajině dočíst: „Takový nešťastný ostrov omývaný dvěma proudy, řekl by jeden. Dlouho se nacházel uprostřed oceánu násilí, krutosti, nelítostnosti, řekl by druhý.“