Maluju si nohama

Zapnout si nohou knoflík u košile nebo nalít do konvičky čaj. Na roli bezrukého Frantíka jsem se pro stejnojmennou divadelní hru začal připravovat skoro rok před prvními zkouškami. Začal jsem intenzivně cvičit, ale došlo mi, že to, co se František učil léta, za pár měsíců k dokonalosti nedotáhnu. Zaměřil jsem se tedy na zručnost, respektive znožnost. Uchopit věci nohou, psát, zatloukat hřebík kladivem nebo malovat.

Zpracování příběhu bezrukého Františka Filipa v Divadle pod Palmovkou měl dlouho v hlavě Igor Orozovič: podle něj byl František český Forrest Gump. Zažil období první světové války i nástup komunistů. A protože nechtěl jen žehrat na svůj osud, naučil se spoustu věcí. Dvakrát se oženil, rozjel svůj byznys – měl kavárnu, restauraci, obchod. V Praze byl slavný. S Jedličkovým ústavem se dostal do Ameriky, kde si podal nohu s americkým prezidentem Hardingem, Henry Ford mu věnoval auto přizpůsobené k řízení nohama.

Ve studiu PalmOff hraju hodinu čtyřicet s rukama pod kostýmem za zády. Nemůžu se sám podrbat, musím se podrbat o něco, pot z čela mi může otřít jedině někdo další. Různě se válím, při kotoulu se vždycky trochu potluču a po představení chvíli trvá, než ty ruce rozhýbu zpátky. I herecké prostředky jsou jiné, nemůžu gestikulovat.

Nikdy jsem nemaloval, ale teď mě to začalo bavit, „obrazy“ dokonce rozdávám. Maluju ale jenom nohama.