S Klárou

Zrovna jsme se s Klárou strašně hádali. Vlastně nepamatuju, kdy jsme se nehádali. Musela ale taková doba bejt. Když máme děti. Tohle je jedna z nejhorších věcí. Pokoušet se žít s někým, kdo tě vůbec nemá rád. Kvůli dětem, který miluješ. Znova a znova, přes hádky, uřvaný výbuchy vzteku, i přes to snad nejbolestivější, totiž každodenní špičkování a podrejvání, bejt s někým, kdo tě vlastně odepsal. Časem to ale stejně bouchne. U nás to bylo na spadnutí. A přiznávám, mejma pivkama to eskalovalo. Taky udeřily vedra. A zvlášť pokud jsou horka úporný a mrákotný, něco mě nutí do vederný bubliny udělat sosákem díru. Popíjet. Jo, lil jsem. Chlastal. Ale jen po večerech.

Přes den ani kapku! Za ranního chládku jde kocovinu sklepat hladce. To jsme měli s klukama v práci dobře vyzkoušený. Hlt jsme dávali hned, jak padla. Pak nastala hospoda. Trochu víc jsem popíjel až večer. Doma už se Klára stejně koukala na televizi.

Až na to pití a hádanice jsem ale byl docela vzornej! Vždyť jsem skoro všechno platil já. S mrňousama jsme si hráli. Lezli po mně, skákali, prali jsme se, všelijak blbli. Staral jsem se o správky doma, velký nákupy a o víkendech jsme se sousedama rožnili a o dovolenejch jezdili po kempech, k vodě nebo třeba do Chorvatska.

Jednou úplně ze začátku jsme se s Klárou namazali rakijou, co na jednom ostrůvku rozlejvali zdarma, a pak jsme spolu vyváděli v písku až do rána, kdy bylo nebe zlatý a rudý, jako by všechno hořelo. Což bylo něco fakt neuvěřitelnýho! A v jednom nuda kempu v jižních Čechách byla Klára královna pláže, dostala hlavní cenu, všichni po ní čuměli, byl jsem pyšnej. V Chorvatsku pak Kláru chytly bylinky, oba jsme na vonnejch bylinách a koření docela ulítli, a dokonce jsme málem od jednoho dědy koupili plantážku. Ale nakonec jsme bylinky radši pěstovali doma na lodžii. Docela se nám dařilo. A když ne, bylo nám to fuk. Měli jsme ze začátku spolu tolik srandy, že jsme si ze všeho spíš dělali prdel. Jako třeba když pár dní zákeřně lilo a veškerý kytí uhnilo. Z pěstování balkánskejch bylin teda nakonec sešlo. Jenže pak ňák jako by pomalu ze všeho sešlo. Všechno se začalo tak nějak podivně štosovat nebo co. Starosti počaly bejt v přesile. A sem tam se objevil i pořádnej svár. Já se pivkama víceméně v kuse zklidňoval i energetizoval, což jí taky občas silně vadilo. A nakonec se nám to s Klárou postupně stalo. Dostali jsme na sebe alergii. Svár začal bejt ve všem. Vždycky. Nebo skoro vždycky. A jak se tohle stane? Nikdo vlastně neví.

Chci třeba něco říct, nevim co, vtrhnu do vobýváku, kde Klára leží na kanapi, vidím, jak se v tý rozječený, uřvaný televizi zrovna kutálí něčí odřízlá hlava. Nenechám sebou vorat!, zařvu. Čučí na nějakou komedii, protože se na kanapi celá svíjí, kucká a prská smíchy, vůbec mě neslyší.