Povídka: Jiné světy, jiné životy

O existenci paralelního světa věděl pan Miroslav Znamenáček již od útlého dětství. Tenkrát, když byl ještě maličkým Mirkem na dvoře uhelných skladů, jej však nedokázal takto trefně pojmenovat. Věděl, že svět, ve kterém máme maminku a tatínka, ve kterém chodíme do osmileté školy v Komenského ulici a po vyučování skotačíme v hromadách uhlí a na rázech bukového dříví, není na světě světem jediným. Vedle něj, souběžně s ním, existuje další svět. Ale to není všecko: vedle toho souběžného světa je jiný svět, souběžný se světem souběžným, a pak ještě další a ještě další a další navzájem paralelní světy. Jako listy v nekonečné knize, zdánlivě si podobné; popsané však jinými slovy, jinými jazyky, jinými příběhy. Na každém z těchto světů žijeme svůj jedinečný souběžný život; kolik světů, tolik životů – nekonečně mnoho paralelních životů na nekonečném množství paralelních světů. Jenže si to neuvědomujeme. Naše paralelní světy, naše paralelní životy se neprotínají. Někdy, výjimečně se však mohou protnout.

Na dvoře uhelných skladů našel malý Mirek čirou náhodou velice úzkou a sotva postřehnutelnou škvíru, kterou se dokázal protáhnout do paralelního světa sousedícího s jeho světem – pro lepší orientaci mu říkejme reálný. (Není to přesné označení, vždyť také ostatní, souběžné světy, souběžné životy jsou skutečné.) Když se pak vrátil na dvůr uhelných skladů, na hromadu černého uhlí, v níž měl zbudován okop pro ležícího střelce, volala maminka k večeři. Ale nejdřív do koupelny. Zároveň s uhelným mourem smyla voda všechno, co Mirek jinde prožil. Avšak přeci jen cosi v něm zůstalo: vítr na tváři a ve vlasech, dupot koní a touha vrátit se tam… Jenže kam? A jak? Nevěděl.

Sladká doba dětství v osmileté škole na Komenského ulici, na dvoře uhelných skladů a doma u maminky pominula. Reálný život na reálném světě plynul v reálném čase a dospělý Miroslav Znamenáček už další škvíru nenašel. Ani ji nehledal. Na svoji touhu kamsi se vracet, na dupot koní a vítr ve vlasech docela zapomněl. Byl dospělý, neměl čas na hlouposti, musel makat.

Jednoho všedního dne po mnoha a mnoha letech makání přinesla pošťačka panu Znamenáčkovi dopis na slavnostním papíře. Pan starosta Ječmének mu slavnostně blahopřál k tomu, že se dožil. A ještě jednou sáhla pošťačka do brašny a podala mu dopis na papíře tentokrát obyčejném. Také organizovaní senioři mu blahopřáli a zároveň ho pozvali mezi sebe, aby se dal také zorganizovat. Oba dopisy pana Znamenáčka notně dožraly. Obul si pevné boty, nasadil čepici a odkráčel k Vltavě. Podél řeky došel ke kormoránům, kteří obsadili tři stromy s širokými korunami a z větví civěli do řeky. Pan Znamenáček se také zahleděl do vody, jenže nic zvláštního nezahlédl; hladina se blyštěla, až se mžitky před očima dělaly. V záblescích slunečních paprsků mezi mžitkami zahlédl pan Znamenáček uzoučký průchod. Neváhal ani vteřinu.

••

Stál přede dveřmi do bytu číslo 57 v pátém patře panelového domu v sídlišti na okraji města, na pravé hýždi pistoli, div mu kapsu neutrhla. K ničemu ji nepotřeboval, většinu času trávila v šuplíku psacího stolu, nerad ji s sebou tahal, ale předpis je předpis, při zatýkání ji musí mít při sobě.