Třicet případů třiceti památek

Je to impozantní zámek na téměř mystickém místě, kde se směrem ke Krušným horám zvedají lesnaté kopce. O zámku Jezeří se hovoří jako o perle Krušnohorska – a ačkoli od roku 1996 prošel dílčími opravami, na celkovou rekonstrukci stále čeká. Letos v dubnu se dostal na seznam sedmi nejohroženějších evropských památek, který sestavuje organizace Europa Nostra. Přesto má barokní sídlo s oprýskanou fasádou jakousi dramatickou přitažlivost. Působí jako přechod mezi dvěma světy: nad ním zeleň a stromy Krušných hor, dole pod srázem se rozprostírá nekonečná měsíční krajina uhelného lomu ČSA.

„Koho Jezeří schvátí, toho už nepustí,“ komentuje kastelánka Hana Krejčová zdejší podmanivý genius loci – „ducha místa“, k němuž přispívají nejen znepokojivé výhledy ze zámeckých teras, ale i pohnutá historie. Za války nejprve zámek zabrala nechvalně známá SS, pak sloužil jako zajatecký tábor pro prominentní francouzské důstojníky, v konírně spalo pracovní komando z koncentračního tábora Flossenbürg. Nejhůř se ale na zámku podepsala přítomnost vojenské posádky v padesátých letech. „Cenný mobiliář zničili a rozkradli, nábytek spálili nebo házeli dolů ze svahu, dva vagony zbroje a brnění nechali odvézt do sléváren. Co zbylo, se později rozvezlo na jiné zámky nebo rozprodalo za směšné peníze,“ popisuje Hana Krejčová řádění komunistické armády a špatné hospodaření státu.

Tím ovšem ničení památky zdaleka neskončilo, což je i důvod, proč se o zámku Jezeří píše v knize Dědictví pout zbavené: 30 památkových obnov za 30 let demokracie vydané Národním památkovým ústavem. To nejhorší potkalo zámek v sedmdesátých letech. Kvůli rozšíření těžby uhlí bylo Jezeří spolu s okolními obcemi určeno k likvidaci. Zámek zmizel z turistických map i autoatlasů, v médiích se o něm nesmělo psát. Barbarské plány však nakonec mobilizovaly skupinu památkářů a ekologů – a v tomto ohledu osvícený krajský ideologický tajemník Václav Šenkýř rozhodl, že se zámek opraví.

Jenže o tehdejších opravách rozhodovala spíše potřeba naplnit výrobní plán nedalekého jednotného zemědělského družstva než odborný názor, a tak byl výsledek více ke škodě než k užitku. „Místo střešní tašky se na půlku zámku dala šindelová krytina z JZD, která se ale do zdejších klimatických podmínek ani nehodí. Minimálně jednou za osm let se musí přetřít, což nebylo možné, takže se do střechy pustila houba a střecha se musela opět strhnout,“ vysvětluje kastelánka Krejčová. Na statickém zajištění nosných zdí si zase namastili kapsu vedoucí pracovníci, navíc použili velké množství betonu, který je z památkového hlediska nevhodný, protože nepropouští vlhkost.

Ovšem nevhodný výběr materiálu nebo technologie bývá podle ředitelky Národního památkového ústavu (NPÚ) Nadi Goryczkové problémem i dnešních obnov. „Když po roce 1989 v západní Evropě opadlo nadšení z plastových oken, začali výrobci vyvážet své zásoby do východní Evropy. Takový materiál se ale na historickou a obzvlášť lidovou stavbu vůbec nehodí.“ Výzvou posledních let je pro památkáře to, co nazývají „lavinou laciného zateplování“. „V posledních zhruba deseti letech způsobila škody srovnatelné s otloukáním fasád v době socialismu,“ píše se ve zmíněné publikaci Dědictví pout zbavené.